Proti násilí jsme úplně samozřejmě

6.8.2023

Šéfredaktorem Zpravodaje se letos stal Michal Zahálka, který na festivalu už prošel rolemi seminaristy, recenzenta či lektora PC. Poslední číslo vybízí k bilancování – a jelikož je to člověk, který o sobě často pochybuje, neodolal a položil si několik otázek.

Proč, prosím tebe, děláš rozhovor sám se sebou?

Protože jsem si do posledního čísla žádný rozhovor neschoval s úvahou, že rozhovory se zajímavými lidmi by měly vyjít tiskem – pak mi ale přišlo, že v tom čísle rozhovor chybí, když už jsme letos na rozhovorech tak moc stavěli. O tomtéž bych stejně psal v bilančním editorialu – a tohle mi přišlo jako zábavná forma.

Víš, že to bude vypadat, že jsi narcistní pako?

Budu to muset nějak vydržet.

Povídáme si u tebe v obýváku na Dobešce. Před chvilkou jsi přijel z Hronova. Jaké jsou tvoje první myšlenky?

Bylo toho v posledních hodinách a dnech hodně, ale v první řadě jsem vděčný. Víš (a to není jen frázovitý začátek věty, ty to opravdu víš), já narcistní pako v něčem opravdu jsem – ne teda v tom, že bych potřeboval fotku ve Zpravodaji, ale měl jsem takovou ctižádost, aby se nám povedlo odvést tu práci opravdu dobře. Jak se nám to povedlo, to musejí posoudit čtenářky a čtenáři, a já na tomto místě vyzývám, že opravdu velice stojíme o zpětnou vazbu. Reakce mám zatím moc pěkné. A hlavně vím, že jsme pro to udělali prakticky všechno, co ve zběsilém festivalovém tempu udělat jde. Že se při tom tempu udělají i chyby, to se asi nedá nic dělat, ale samozřejmě mě to štve.

Tou chybou myslíš i to, že jste se ve Zpravodaji výrazněji nevymezili proti násilí, jak vám vyčetla část auditoria Problémového clubu?

Nemám v tom úplně jasno. Já jsem fakt upřímně vděčný za tu zpětnou vazbu a naprosto rozumím tomu, jak to třeba Pavel Volf myslel, ale na druhou stranu mám za to, že redakční názor zaznívá v recenzích a ve sloupku kolegyně Hniličkové dost jasně. Byli – a jsme – z toho všichni v šoku. A to, že se nemá udeřit člověk, mi připadá tak úplně samozřejmé, že mě fakt nenapadlo to nějak výslovně psát. Kdyby snad někdo myslel, že si myslíme, že to je v pořádku, tak nemyslíme. 

Jak se vlastně taková redakce vůbec personálně skládá?

Jednoduchá odpověď zní tak, že musíš pracovat s dobrýma lidma. Tím myslím lidi, kteří jsou šikovní, pracovití a sympatičtí. Obecně je to taková dobrá rada do života – někdy to vyzkoušejte, doporučuju. No a já jsem dobrý lidi oslovil, takže jsem na to šel opravdu od lesa. Fungovalo to.

Nechceš být přeci jenom konkrétnější?

No tak já to spojím s obligátním děkováním, dovolíš?

Když to musí bejt…

Já děkuju rád a často. Začnu historkou: hned na druhé poradě minulou sobotu se ukázalo, že vinou nějakého přesouvání rozhovorů a povinností toho Jana Soprová má podle redakční tabulky napsat hrozně moc. Začal jsem řešit, kdo by jí mohl nějak ulevit, a určitě by se našlo tolik dobrovolníků, kolik bylo zrovna v místnosti lidí, ale Jana mě hned utnula: „Ale mně to nevadí!“ Začal jsem jí říkat „redakční terminátor“, což se ještě mockrát potvrdilo. Podobný případ je Honza Švácha, který si několikrát stěžoval, že má málo práce. Jana B. Hniličková s Lukášem Křížkem se starali o redakční články na festivalovém webu tak vzorně, že jsem o něm do konce festivalu prakticky neslyšel (což jsem přesně chtěl), oba navíc parádně psali a Jana byla často k ruce i ve fázi nočního redigování a ranních korektur obtahů. Honzu Duchka znají všichni jako autora skvělých humoristických textů, ale když člověk potřebuje s někým probrat i vysloveně vážné otázky k promyšlení, málokdo je lepší. Za uvážlivě, čtivě i vlídně psané recenze (i za spoustu další pomoci) děkuju Johaně Jurášové a Ivo Kristiánu Kubákovi. Zpravodaj má spotřebu recenzí opravdu vysokou, a tak nám v náročnějších dnech ochotně pomohli i Luděk Horký, Miriam Kičiňová, Jiří Lössl, Jan Šotkovský a Alena Zemančíková, a to nad rámec svých festivalových povinností (ba v případě přítele Šotkovského nad rámec dovolené). Pomohla a přispěla nám i Tereza Říhová, Hronovačka, která studuje žurnalistiku a nám se přes místní pořadatele přihlásila jako stážistka. Úplně zásadním parťákem mi byla Kateřina Prášilová, která skvěle píše, ale hlavně jakožto profesionální jazyková redaktorka dbala společně se mnou na gramatickou i typografickou správnost. Korektury jsme dělali, myslím, důkladněji, než bývá na festivalech zvykem – samozřejmě je jasné, že nám chyby i tak utečou, ale jde o tu snahu. I kvůli tomu bylo zásadní, že Michal Drtina coby grafik a sazeč neváhal ani v poslední chvíli řešit různé drobnosti, které snad ani nebyly vysloveně špatně, ale bylo lepší s nimi něco udělat. A Ivo Mičkal je prostě skvělý fotograf (navíc takový, o kterém v divadle vůbec nevíte) a dobrý člověk.

Jo, opravdu děkuješ a chválíš rád, viď?

Jo, no. Ještě děkuju všem dopisovatelům, Evě Sukové za básně, Fagi za trojici příspěvků, Honzovi Julínkovi za důvěru (a za možnost mít tým poměrně velký) – a Šárce Čmelíkové za skvělé pracovní podmínky.

Překvapilo tě na festivalu něco?

Bylo toho docela dost. Věděl jsem třeba, že budu mít míň času na vlastní psaní recenzí nebo rozhovorů, ale příště chci psát ještě míň. Té práce je i tak hodně – nakonec možná dojdu do téhož stavu jako David Slížek, který loni myslím nepsal vůbec.

Když píšeš v budoucím čase… Znamená to, že se chystáš i příští rok?

Už jsme si s Honzou Julínkem plácli. Samozřejmě kdo ví, co bude za rok, ale věřím tomu, že se v Hronově potkáme pokud možno všichni. Je to pro mě dost srdeční záležitost.

Ptal se Michal Zahálka

Michal Zahálka

Zpět