94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Blues o stabilitě
4.8.2021
Je to letos přesně dvacet let, co jsem se na JH vyskytl poprvé (bylo to v semináři Milana Schejbala, z něhož tady stále takřka polovinu tehdejších účastníků potkávám, mezi nimi ostatně i jistou paní Šotkovskou - Milane, ještě jednou díky!).
Je to letos přesně dvacet let, co jsem se na JH vyskytl poprvé (bylo to v semináři Milana Schejbala, z něhož tady stále takřka polovinu tehdejších účastníků potkávám, mezi nimi ostatně i jistou paní Šotkovskou - Milane, ještě jednou díky!). Že se člověk neubrání vzpomínkám, je tedy poněkud zákonité.
Běžnou notou vzpomínek je tesknění po tom, co zde už není. Jednak po lidech, kteří zde už nejsou: na prvním místě myslím pochopitelně na Jana Císaře, u kterého jsem nepochyboval o tom, že nás ve svých sto pěti letech znovu překvapí tím, že je při věci mnohem více, než si myslíme, jako emeritní včelařský předseda Jařela v kladenském Úlu. Jednak po zaniklých podnicích, jako je terasa Jiráskova divadla (stále nejsem schopen pochopit, proč se ani na JH neresuscituje) nebo “starý Singer” (modří vědí).
Paradoxně se mi ale zazdálo, že se toho vlastně vcelku změnilo dost málo. Stejný je systém výběru inscenací, členění diváckých řad, zkumavky s Jägermeistrem na náměstí i design výstav Ivo Mičkala v Čapkárně, stejné jsou debaty, zda je zde moc či málo tzv. tradiční činohry. Když jsem předevčírem v pozdních nočních (nebo brzkých ranních?) hodinách stál v Tritonu po boku přítele Šváchy a jeho kytary, nepoznal bych z atmosféry, prostředí ani repertoáru, zda se píše rok 2001, 2011 nebo 2021. A bylo to vlastně krásné.
Ke stabilitě patří ovšem i to, že se nemění i věci nefunkční a nepříjemné. Rozumím tomu, když hronovský starosta říká v rozhovoru, že v Hronově nikdo nový hotel nepostaví (i když mě to jinak netěší). Víc mě mrzí, že nikdo v Hronově zřejmě nemá v plánu vybudovat či zajistit vhodný blackbox pro komorní divadelní produkce, byť je to letitá bolest tohoto festivalu. Při představě, o kolik víc bych měl ze zmíněného Úlu, kdyby se energie kolektivní souhry v zásadě intimního kusu neztrácela v nehostinné ratejnovitosti Sálu Josefa Čapka, anebo jak by mě těšilo, kdybych z páté řady Myšárny viděl více než polovinu akcí mosteckého Cvičme v rytme, jsem při vší nostalgičnosti naladěn poněkud bluesově.
