94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Buchty a třetihory

31.7.2023

Třetí sloupek Jana Duchka.

V osmdesátých letech minulého století dělala moje moravská babička fantastické tvarohové buchty. Vím to naprosto jistě, pamatuji si to. Bylo mi pět a byly to nejlepší buchty na světě. Obrovské, nadýchané, voňavé… promiňte, jde na mě Pavlov. Pamatuji si, jak je potírala peroutkou, vlevo dole a pak i nahoře a také to, že ingredience přidávala od oka bez odměrek a vah. Babička zemřela před čtvrt stoletím a my, neschopní descendenti, máme na buchty pouze vzpomínku. Z paměti opakovaně vytahovanou a opět ukládanou vzpomínku. Několik let nazpátek jsem se rozhodl na tradici navázat a začal intenzivně zkoušet a ladit různé recepty a postupy. Výsledkem jsou buchty, které jsou, řekl bych, vynikající, a ani okolí nad nimi nešetří komplimenty. Ale nejsou to TY buchty. Jsou skvělé, ale jsou zklamáním.

Když poslouchám debaty některých pardálů o divadle, nemůžu se zbavit dojmu, že se ve věku vnímavém najedli divadelních buchet (zdravíme do Volyně?) a vzpomínky jim uvázly naštorc v očích, uších, mozcích a kdo ví kde všude. Jak zpívá kapela Hm…: „A tak marně bloudíš světem, čekáš, že jedna z nich to bude. Však džbán je plný po okraj a vína nepřibude.“

Je přirozené, že čím víc jsme viděli, tím těžší je nás překvapit. Je přirozené, že si vzpomínky idealizujeme a vytváříme si nedostižné ideály. Je logické, že zážitky z věku, kdy bylo všechno obrovské, dramatické a intenzivní, není možné porovnávat jedna ku jedné s těmi pozdějšími. Jako u většiny vášní platí: Zvyšuj dávky a zemři v křoví, nebo se smiř s tím, že ten opojný rauš už nezažiješ, ale ani v jednom případě to nevyčítej světu okolo. Jsi to ty, kdo uvázl, kdo hraje ještě člobrdo, když už má věk na šachy. Za běhu se zkrátka musíme naučit užít si jiné kvality, než které jsme hledali před jednou či dvěma dekádami. Ba co hůř, naučit se nezávidět a nekoukat s despektem na ty, kdo si člobrdo ještě užít umí, a nekazit jim radost.

Jeli jsme onehdá s přáteli Brennerským průsmykem, kolem se zdvíhaly majestátní štíty Alp, kam oko dohlédlo. Upadli jsme v tiché zadumání, načež kamarád pravil: „Takový vrásnění, to už dneska nikdo neumí. Jo, třetihory, to byl svět ještě v pořádku.“ Tož tak.

Zpět