94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Čí je to vina, když si každej může dělat, co chce

30.7.2023

Recenze Johany Jurášové na inscenaci Mařka.

V inscenaci Mařka pražského divadelního souboru Máj jeho protagonistka (Anna Kocábková) vypravuje část svého životního příběhu od zlomového bodu, kdy se stala největší změna v jejím životě, až do bodu, kdy zjistila, co všechno tato proměna znamená. Kým byla Mařka předtím a kdo se z ní stal? Komu Mařka vypráví svůj příběh a proč? Životní proměny v etapě dívčina života nutí přemýšlet nad mezemi lidské vůle a možnostmi kontroly vlastního osudu.

Anna Kocábková přechází od sebejistého projevu otrlé služky k poloze zlomené dívky v bezvýchodné situaci, přičemž jí sekunduje Dorota Vopařilová v roli její sestry Jožky, v přirozeném hereckém výrazu ztvárňující vesnickou dívku neznalou městských mravů. Oba herečtí kolegové (Roman Solčány a Jiří Jahoda) důsledně ztělesňují německé vojáky se silným stereotypně německým přízvukem v češtině (nestačila by pro informaci o národnosti svastika na rukávu?). Volba podobně doslovných řešení je pro inscenaci charakteristická. Opakovaně mi jako divačce byla jedna informace sdělována buď velmi popisně, nebo rovnou několika kanály zároveň. Vzhledem k jednoduchosti děje a nevelké rychlosti jeho proměn jsem to považovala až za podceňování mentální kapacity publika. Mimoto naprostá většina informací zazněla v textu, takže se pozornost potřebná ke sledování představení přiblížila nule. Pokud by se některé informace převedly do jazyka scénického znaku (jako např. proměna služky v paní převlékáním do jejích šatů) a hlavně zůstaly verbálně nedosloveny, měla bych pocit, že je mě při představení jako divačky mnohem více potřeba. Opačným případem, který mě v tomto ohledu částečně potěšil, byly hodiny. Sousedka ze čtvrtého opakovaně upozorňuje Mařku, že je třeba „jít s dobou“, a opožděné ručičky hodin v Mařčině domácnosti přeřizuje dopředu. To samé dělá při svých návštěvách i esesman Flaschenkopf. Jsou tedy Němci těmi, kdo určuje, jaký je „ten správný čas“? Mařka jako paní domu důsledně vždy posouvá ručičky zase zpět, s postupnou ztrátou moci nad vlastním osudem ale pány času zůstávají Němci. Mezi scénami pak ručičky zrychleným obíháním ciferníku znázorňují tok času. (Vkrádá se myšlenka, jestli ubíhání času v řádu hodin mezi scénami není samozřejmostí. Pokud má točení ručičkami pouze pragmatický účel, nešlo by se obejít i bez toho?)

Otázka adresáta Mařčina vyprávění zůstává až do konce nejasná. Její první repliky směřují zřetelně k divákům a v celé první čtvrtině inscenace opakovaně zcizuje vyprávění komentáři určenými publiku. Postupně ale od komunikace s diváky upouští a od chvíle, kdy se k ní nastěhuje její sestra Jožka, už jako by je k vyprávění vůbec nepotřebovala. Přesto téměř nemizí ze scény a je nositelem hlavní myšlenky inscenace – tím, kdo domněle získává moc nad svým osudem a kdo postupně poznává, že tuto moc vlastně nikdy neměl. Téma zodpovědnosti za vlastní činy sice graduje do bodu, kdy Mařka v úzkostném monologu přiznává vlastní vinu, nakonec se ale stejně vyvazuje ze zodpovědnosti tím, že obviňuje okolí: „Proč jste mi dával ty peníze? Proč mi nikdo neřekl, že nemám chodit v sedm hodin k Prameni? Existuje vůbec lidská vůle?“ Finále naznačuje bezmoc jedince a načrtává nesmyslnou představu o svobodné lidské vůli. Kritika prospěchářství se tak transformuje do ploché obžaloby historické situace.

Nevím, jestli se jednalo o jedno z více, či méně povedených představení Mařky, na energii na jevišti se mi napojit nepodařilo. Tak jako tak se budu těšit na další inscenace souboru Máj na Jiráskově Hronově nebo kdekoli jinde.

Zpět