94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Co na to tvůrci - Libor Ulovec
18.7.2021
„VŽDY CHCI, ABY VE HŘE BYLO NĚCO, CO MUSÍM PŘEKONAT,“ říká pro Zpravodaj činoherní herec Libor Ulovec. Na 90. JH se prezentoval jako režisér dvěma inscenacemi.
Jak ses vlastně dostal k režii mimo domácí scénu?
Je to zajímavá cesta. Mám divadlo Soliteatr, a to jsem vlastně jenom já a ten, koho si ke spolupráci vždycky přizvu. U Divadla Prkno z Veverské Bítýšky to vykrystalizovalo tím, že Eva Jakubcová inscenaci Gedeonova uzlu chtěla dělat a neměla režiséra. Protože první informace o textu hry přišla ode mě, tak jsme se domluvili. Navíc mě ta hra lákala, i proto jsem se nechal zlanařit. Zkoušeli jsme velmi neortodoxním způsobem. Jednou za čtrnáct dní jsem dojížděl do Veverské Bítýšky, kde jsme celý den zkoušeli a pak si holky samy opakovaly to, co jsme si vymysleli během společných zkoušek.
A nebylo to na škodu?
Myslím si, že Gedeonův uzel je přesně ten typ představení, kde to příliš nevadí. Nejsem totiž ten typ režiséra, co příliš vymýšlí. Fascinuje mě a baví vycházet z herců. Rád přijímám to, co mi nabídnou. Říkám jim jenom, kde mají přidat a kde ubrat, společně něco vymyslíme a pak se o tom bavíme. Jsem vlastně spíš spouštěč a mediátor jejich nápadů. Tak tedy vznikalo představení Gedeonův uzel.
A jiné inscenace?
Inscenace Přísámbůh!, kde jsem působil také jako režisér, vznikala úplně jinak. V tomto představení máme velký pelmel herců, takže bylo trochu obtížné dát je dohromady
Jsi činoherní herec, který má na celostátní přehlídce dvě představení, která režíroval…
Je to pro mě překvapivé. A každá ta hra je naprosto jiná.
Mohl by ses tedy cítit jako úspěšný režisér.
Cítím se jako úspěšný režisér v intencích toho, co se často říká. Když je inscenace dobrá, mohou za to herci, a když je špatná, může za to režisér. Protože jsou zde dvě úspěšné inscenace, ostatně je otázkou, zda uspějí i tady, cítím se jako režisér, který dokázal dát dohromady dobré herce, kteří vytvořili dobrá představení.
Postup kterého představení tě potěšil víc?
Vlastně mě potěšila obě představení stejně. Při inscenaci Divadla Prkno jsem věděl, že jde o vyvzdorovanou hru Evy. Věděl jsem, že je to hra, která si postup bezesporu zaslouží. Jde o ojedinělý typ činohry, který se příliš často nedělá. Což mě mrzí. Inklinuji k podobným typům představení, kdy herci sedí u stolu a povídají si. Když je to zajímavé, divák je zaujatý celou dobu. Přísámbůh! je zase zajímavý tím, že se jedná o fúzi mezi loutkohrou a činohrou. Z toho důvodu jsem si také říkal, že by bylo fajn, aby to zde uspělo. Aby zde byla inscenace, která propojuje různé žánry, i když přitom jde o čistou činohru. Potěšil mě tedy postup obou představení.
Témata, které si vybíráš, nejsou příliš veselá. Asi jsem od tebe neviděl nic, při čem bych se popadal za břicho.
Teď mluvíš jako moje maminka. Vždycky přijde na představení a říká, že je to pěkné, ale smutné. Přitom až monodrama Svou vlastní ženou pro mě bylo vykročení z ryze komediální škatulky, kterou jsem do cca pětatřiceti let obýval. Tehdy jsem sice věděl o Jiráskově Hronovu, ale ani jsem netušil, že amatéři mezi sebou soutěží. Občas ještě dělám komediální žánr, ale spíše chci lidi přesvědčovat než rozesmávat. Zmíněným monodramatem jsem vystoupil ze škatulky komedie a za deset let od té doby se mi ještě nepodařilo najít komediální text, který by mě bavil. Raději se navenek prezentuji jako někdo, kdo inscenuje problematické hry
Když jsi zmínil inscenaci Svou vlastní ženou – kdy bude nějaké další monodrama?
Ono těch monodramat není moc. Přečtu zhruba padesát her za rok a občas o nějakém textu řeknu, že je fakt dobrý, že by se z něj dalo udělat dobré divadlo. Monodramatům jsem se však záměrně vyhýbal, abych nevstupoval do stejné řeky. Pro mě je zajímavé, když dělám hru, že je každá trochu jiná. Vždy chci, aby v ní bylo něco, co musím překonat. Nechci se opakovat. Ale pokud jde o monodrama, stejně si myslím, že na něj nakonec dojde. Už se mi klubou v hlavě nějaké myšlenky.
Honza Švácha
