94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Divadelní vetešnictví u Malé mořské víly
1.8.2022
Divadelní soubor Rámus z Plzně je na Jiráskově Hronově pravidelným reprezentantem Loutkářské Chrudimi.
Divadelní soubor Rámus z Plzně je na Jiráskově Hronově pravidelným reprezentantem Loutkářské Chrudimi. Inscenace textu Zdeňky Vašíčkové Myslíš dědo..? je svébytnou variací na Malou mořskou vílu Hanse Christiana Andersena z roku 1837.
Jevištní plocha se dělí do dvou plánů. V popředí jsou dva na první pohled obyčejné stoly, zdánlivě připomínající dvě obřadiště. Zdánlivě proto, že jsou záměrně zakrámované nejrůznějšími předměty denní potřeby. Na stolech se během čtyřiceti minut představení odehrává všechno podstatné. V pozadí je stupínek s mikrofony a hudebními nástroji jako místo pro orchestřiště a současně jakási orchestra, tedy prostor pro sbor, který v duchu antické tragédie komentuje děj příběhu a jeho myšlenkové vyznění, zpěvem i jinými prostředky.
Jeden stůl působí subtilním dojmem, jeho nohy jsou tenčí a zaoblené. Na jeho desce je položena modravě průhledná dětská vanička, do které nejmladší z hereček, ještě školačka, postupně nalévá vodu. Přináší sůl a vodu ve vaně osolí. Před našima očima vzniká moře. Déšť obstará konvička na pokojové květiny a duha vznikne rozevřením pestrobarevného deštníku, který je současně symbolem kola štěstí. Postupně před našima očima ožívá fantastický vodní svět, jehož hlavními obyvateli jsou víly a jiné vodní bytosti znázorněné loutkami v podobě různobarevných, někdy přizdobených gumových rukavic na rukách loutkoherců.
Druhý stůl je robustní, selský. Je na něm položeno akvárium s hlínou. Z boku stolní desky jsou háčky a na nich visí kuchyňské náčiní. I tento rustikální stůl je obydlen, ovšem postavami lidí, jejichž denní chléb spočívá v práci zemědělského charakteru. Loutky mají podobu kuchyňských chňapek a pracovních rukavic s dokreslenými obličeji a našitými vlasy.
Rámus vynalézavě rozehrává příběh dvou odlišných světů a téma nebezpečných, a přesto nezbytných průniků mezi nimi. Předměty z lidského stolu se přesouvají ke stolu víl a dostávají nový znakový význam. Z kastrůlku se stává rybářský člun a z cedníku sítě. Za bouře ztroskotá mladý rybář a na hranici mezi životem a smrtí spatří vílu. Zamilují se, ale každý si milostný příběh budoucího vztahu ve své hlavě maluje jinak, což je znázorněno jednoduchou a vynalézavou výtvarnou zkratkou. Herec – rybář i herečka – víla dostanou na hlavu sportovní čelenky, za které členky sboru zapichují špejle s ploškovými loutkami znázorňujícími představy spokojeného života. Rozdíly mezi vizemi značka souš a ideály značka moře jsou alarmující, ale lásku zastavit nelze. Je osudová. Jeden z nejpůsobivějších obrazů hry.
Na rozdíl od prince v Andersenově pohádce, nemá rybář na pevnině žádnou nevěstu. Miluje skutečně jen vílu. Tragédie není tragédií milostného trojúhelníku, ale dramatem odlišných životních principů, vypovídajících o střetu dvou rozdílných kultur. Jde o chytrý posun s vysokou výpovědní hodnotou, dobře zacílenou na problémy současného světa. Zvolenému výkladu je uzpůsobena i postava mořské čarodějnice, která vílu promění v člověka výměnou za její hlas. Je zcela potlačena osudovost, čarodějnice vílu pateticky nevaruje před porušením odvěkého řádu, spíše s ní oportunisticky a poněkud vekslácky handluje. Nereprezentuje vodní božstvo, svým dramatickým jednáním spíše připomíná pašeráky lidí, parazitující na migrantech.
Za přínosný považuji výklad rybářovy matky jako rozporné postavy, která sňatek s vílou neschvaluje, ale současně svou novopečenou snachu chrání před xenofobií vesnice. Není však ochotna slevit ze svých zvyklostí, a tak s animálním gustem zbavuje šupin ulovenou rybu – vílinu mladší sestru, aniž by si to nechala vílou rozmluvit. Víla se neovládne, zmocní se nože a svou tchýni zavraždí. Drama antických rozměrů je dokonáno. Víla prchá před rozhořčením manžela zpět k moři, kde dostává na vybranou. Buď se stane mořskou pěnou a rozplyne se nebo dokáže zabít svého muže a získat tím zpět identitu víly. Volí pěnu, čímž nahrává poslední replice hry. Když totiž vílin dědeček, moudrý podmořský stařec pronese řeč o nezlomnosti řádu, který obě kultury striktně odděluje jako nesmiřitelné, zeptá se ho mladičká vnučka: „myslíš, dědo?“. Vše je zrelativizováno. Víla muže nezabije, protože věří ve smiřitelnost. Jen je toto smíření už otázkou budoucích víl, ona se ho nedočká. Některé změny ve stereotypech našeho uvažování totiž trvají i několik generací. A nevinný dětský dotaz shodný s titulem inscenace její víru v samém závěru hry potvrdí. Vdechne tragickému konci katarzním optimismus.
Že scéna působí jakoby zanesena nejrůznější veteší, na to jsme u Rámusu zvyklí. Jde o estetizovaný nepořádek věcí. Že se podobně nakládá i s motivy, na to jsme rovněž zvyklí. Jde o tematizovaný brajgl myšlenek. Myslím, že tentokrát se to skutečně povedlo ještě lépe než obvykle. Vetešnictví plné domněle nesouvisejících krámů se díky funkčnímu využití každé jednotlivosti proměnilo ve vetešnictví tematické. Záměr byl skvěle naplněn.
Luděk Horký
