Divadlo je napřed

3.8.2023

Kdysi jsem na přednášce slyšel hovořit profesora Knížáka, který zmiňoval, že všichni pořád něco tvoří. Že vzniká obrovské množství děl, která se následně přeprodávají, skladují, vystavují, skladují, restaurují, skladují, skladují, vystavují, restaurují a zase skladují. Z některých se pak neustálým restaurováním stávají jakési fotokopie sebe sama a zbytek nás nutí místo podpory živého umění stavět obrovské technologicky náročné depozitáře. „Pro umění by bylo skvělé, kdyby to všechno občas shořelo a muselo se začít znovu,“ pravil, a bylo vidět, že mezi rozpaky posluchačů se cítí výborně. 

Když byl Cheops ještě nezvedené faraóně, už prahl po monumentální hrobce, která bude věčná a zajistí mu nesmrtelnost. Doteď tam trčí z písku a lidé v žabkách se mohou poprat s faraónovou nemocí z té nezměrné monumentálnosti. Pořídí si odtamtud fotky, které stáhnou, uloží a už nikdy se na ně nepodívají. S obdobnou pečlivostí se projektovalo a stavělo ještě za Rakouska-Uherska a první republiky. Z materiálů, které přežijí staletí. Nakonec v Hirošimě zůstala stát budova Jana Letzela, atom neatom.

Zkrátka své činy jsme dosud měřili tím, jak hlubokou a trvalou stopu na Zemi jsme zanechali. Země je však už samá šlápota a začínáme si zvolna uvědomovat, že takto to nepůjde donekonečna. A tak zkoušíme dělat věci a budovy opravitelné, kompostovatelné, směnitelné, rozložitelné. Trendy pronikají i do pohřebnictví, kde tesání epitafů do mramoru začíná zvolna střídat ekologický rituál. Z popela rostou stromy. 

Myslím, že nedoceňujeme, jak moc je divadlo jako druh umění v souladu s uvedenými trendy, když vytváří především individuální a kolektivní prožitek, který má jen takovou expirační dobu, jak je nezbytné. Pak z našich pamětí zkrátka vyvane. Zanechá možná poznámku v kronice a pár fotek, ale sám o sobě nepřetrvá. Respektive v ideálním případě nás takový zážitek nějak vnitřně pozmění, zapracujeme ho vědomě či nikoli do své struktury a pokračujeme ve své verzi 2.01.

Každá domácnost má k zoufalosti svých členů nějakou bednu či šuplík s nikdy nenapsaným nápisem: „k ničemu, ale tak nějak škoda vyhodit“, my divadelníci jsme dál.

Jiráskovo divadlo

Zpět