Divadlo není kopie reality

31.7.2023

Milan Schejbal je někým, koho mnozí k mnohému doslova ukecávali. Od nástupu na studia na DAMU přes divadelní aktivity až po hronovské semináře. A je dobře, že se jim to v těch zásadních (tj. budoucí okolí ovlivňujících) okamžicích podařilo. Režisér, dramaturg, pedagog a lektor amatérů i profesionálů. Dramatická situace jako základ divadelního vesmíru, seminář S jako Situace a Kurz(y) praktické režie. Nad tím vším jsme strávili příjemný a pro mne inspirativní čas ve foyer Čapkova sálu.

Většina divadelníků samozřejmě ví, že jsi milovník komedií. Ale kde je pro tebe vlastně to největší kouzlo divadla, co tě baví nejvíc?

Když to baví herce. Když tu inscenaci mají rádi, rádi ji hrají a přenáší se to do hlediště. To snadno poznáš, protože jde najednou o společný zážitek. Nehledě na to, že divadlo je a vždycky bylo nějakým únikem ze života, v pozitivním slova smyslu. Ale to setkání je nejdůležitější. To setkávání, díky němuž by divadlo jinak neexistovalo a díky čemuž zase překonalo všechny ty eskapády, protože je nenahraditelný.

Jsi ten typ režiséra, který o inscenace pečuje, nebo je po premiérách hotovo?

Ne, není hotovo. Ale nechodím na všechny reprízy. Když jsem byl ještě v Divadle ABC, tak jsme dělali od Voskovce a Wericha Golema. A herci za mnou tehdy přišli a říkali: „hele, máme to tam dělat, to je dobrý, ne?“, a já nevěděl. Já měl to vnímání tak zmechanizovaný, že jsem netušil, co je tam novýho nebo jinak. Tehdy jsem si řekl dost a že je nesmysl chodit na každou reprízu, protože se ti to slije a nemáš z toho žádný zážitek, ani pracovní. Ale hlídám si to, minimálně třeba na každé páté repríze se snažím být, nekašlu na to.

Nemrzí tě někdy, že jsi režisér a ne herec? Protože divadlo jsi hrával a se šlechetnou zálibou v záchraně představení zaskakuješ v Příbramském divadle.

Ani ne. Občas se stane – já teda nerad předehrávám – ale stane se, že nějakej vtipálek řekne: „to bych rád viděl, jak bys to zahrál ty“. A v tu chvíli nastupuju. (smích) Simona Stašová vždycky říkala, že umím zahrát líp ženský než ty samotný ženský. Ale že bych nějak litoval, že tam nejsem, to ne. Já nechci hrát, protože je to řehole a mě baví režírovat. Beru to tak, že jde o spojený nádoby a já jakožto režisér jsem toho součástí. Proto třeba po svých představeních netleskám. A co se záskoků týče – něco jde a něco nejde. Mě jenom vždycky strašně mrzí nehrát, je-li to v našich silách.

Seminář S na Hronově rozhodně nemá premiéru. Letos jsi totiž byl, zcela nečekaně, ukecán k jeho pomyslnému vzkříšení.

Když jsme začínali, tak těch S-seminářů bylo mraky. Dříve to vycházelo z herecko-režijní práce a postupem času se to víc soustředilo na tu režijně-hereckou. Navíc i tím, že vedu už šestý cyklus Kurzu praktické režie (dále jen KOPR, pozn. red.) a učím na DAMU – nebo učím, to se nedá učit, spíš můžu ukázat principy a jak se říká: naučit učit se. Můžeš kultivovat, upozornit na pravidla, ale to základní nejde – ten tvůj osobnostní vklad, ten naučit nelze. To je součást tvýho nadání. A tehdy bylo víc lidí, který chtěli hrát divadlo a pak se to postupně měnilo. Ale vždy jsem dbal na to, aby si to užili. Aby jim to něco dalo – víš, pootevřít jim dveře k divadelnímu umění a chápání. Tím S-kem prošla spousta lidí – Jan Šotkovský, Miroslav Ondra, Honza Švácha, Jirka Portugal Suk a další.

Důležitý je naučit lidi vnímat divadlo ne jako kopii reality, ale jako samostatnou uměleckou disciplínu a samostatnou stylizovanou činnost. Často se v amatérském prostředí například dělá ta chyba (ale to slovo nemá Milan rád - pozn. red.), že se od začátku lpí na detailech. Ale nejdřív se musí přece postavit tzv. nahrubo, aby herci věděli, odkud a kam jdou, a pak se můžou teprve řešit drobnosti.

A tyhle semináře tedy položily základ budoucímu víceletému KOPRu?

V podstatě ano. Na to přišel tehdy Milan Strotzer, že by se to takhle mohlo udělat. A teď vlastně bude končit už šestý ročník. Nejprve byly na Hronově a teď jsou ve Volyni. 

Jako asistenta sis letos přizval Martina Holzknechta, původně herce z Divadla RADAR, který nemá hereckou školu a přesto se profesionalizoval. Aktuálně je navíc u tebe v angažmá. Na čem ta potenciální profesionalizace záleží?

To je stejný jako s profesionálama. Martin mě bavil, zajímala mě jeho osobnost, sledoval jsem jeho práci a upoutal mě, obzvlášť jako Hrma v Ostře sledovaných vlacích (Divadlo RADAR / Hrobeso, režie Luděk Horký - pozn. red.). U nás docházelo k obměně ansámblu, generační výměně, a tak byl Martin jasná volba. Předtím byl navíc už u Petra Haška v Českých Budějovicích. Bylo mi jedno, jestli má, nebo nemá školu. Takže myslím, že musíš tak jako všechno. Musíš na sebe upoutat pozornost a ještě mít štěstí. Škola není rozhodující, ale je to bez ní rozhodně složitější. A vždy je to průsečík subjektivních názorů. Je to shoda okolností. Ani na DAMU neuhlídáme, aby nám nějakej talent neprotekl mezi prsty. Ale co je pravda, tak já u nás na režii preferuju ty, kteří už mají amatérskou zkušenost.

Seminář S se zabývá dramatickou situací. Co je při práci na ní nejtěžší?

Vytvořit dialog režiséra a herce a vzájemně se pochopit. Další věc je, aby režisér s dramaturgem dokázali situace rozkrýt už v textu. U dramaturgie všechno začíná, ale rozhodně nekončí. A jestliže divadlo je vespolné jednání (řečeno s Otakarem Zichem) a to se promítá v situacích, kam jsou postavy autorem či režisérem zahnány, ocitnou se v neřešitelné situaci, tak to je pak to nejzajímavější. A režisér to musí umět najít a postavit. Tam je pak důležitý temporytmus a timing. Jedna z nejtěžších disciplín pro herce je ustát pauzu. Protože z hlediště je daleko kratší, než když jseš na jevišti. A herci mají pocit, že nic nedělají, že nehrajou, ale jako divák máš přece opačný potřeby. Pro herce je taky strašně důležitý, aby věděli, s čím do té situace jdou, co chtějí – a musejí znát její smysl. A teda, co si budem, ten herec ti sám timing taky neudělá. Takhle vznikla vlastně režie, i když to zní jako vtip. Meiningenští byli na jevišti a nezdálo se jim to, tak jeden z nich slez dolů do hlediště, aby se podíval, a už tam zůstal.

Co by si tvoji seminaristé měli z vašeho setkávání odnést?

Měli by si z toho vzít, že divadlo má nepřeberně možnosti, jak co vyjádřit. A je to divadlo a já jako divák přistupuju na určitou licenci, že to divadlo je. Jde o přemýšlení v jiných mantinelech než v těch životně pravděpodobných. Divadlo je umělá skutečnost a všechno, i když je to naturalistický, musí být stylizovaný. Divadlo umí navíc fantastickou věc, a to je práce s představivostí – a to bych chtěl otevřít. Taky bych byl rád, kdyby bylo pochopeno, co to ta situace vlastně je. Jedna z pouček je, že situace je realizace vztahů. A vztahy nemusí být nutně pouze mezi postavama. A kdyby se podařilo pootevřít jim oči taky v tom, že není jedno, kde herci stojí, a že to má zákonitosti, že to vychází z naší středoevropské kulturní i společenské tradice a že ta mizanscéna by měla nést nějaké téma – měla by odkazovat k něčemu, co se na jevišti děje. Že to prostě není jedno.

Den třetí. Už jsi tady zažil nějakou dramatickou situaci? Mimo jeviště.

Máme krásné soukromé ubytování. Ale od soboty do soboty. Takže z pátku jsme byli ještě v Náchodě. A teď přesun. Dostali jsme informaci, auto narvaný věcma, dcera nám chodí navíc do semináře. Průtrž mračen a začalo strašlivě lejt. A my před domem, v autě a paní nikde. Nakonec jí začalo být divné, že má asi čtrnáct nepřijatých hovorů. Ale sedět v tom autě, kolem leje, ty bys chtěl na představení, plný auto věcí – to je dramatická situace.

A paní, až po čase, jako deus ex machina…

No, přesně. Byli jsme v neřešitelný situaci. Máme nechat věci v autě, jít na představení, ona mezitím přijde a co pak. A teď to rozhodování. Ale – a to je taky důležitý kvůli tomu, o čem se tu bavíme – ty jdeš do situace s tím, že víš, že to dobře dopadne. Vždycky je lepší si to takhle připravit. S opačnou emocí, než kterou emoci ta situace vyvolává. Takže tak.

Ptal se Lukáš Křížek

Seminář S

Zpět