94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Dobře udělaná dobře udělaná černá komedie

30.7.2023

Recenze Iva Kristiána Kubáka na Mrzáka inishmaanského.

Britský dramatik a filmař s irskými kořeny Martin McDonagh je v českém divadelním prostoru velmi dobře znám. Jeho hry se překládají už od konce devadesátých let a dostávají se k nám bezprostředně po svých světových premiérách. McDonagh svoji kariéru dramatika započal dvěma trilogiemi, z nichž ta první, tzv. aranská, se odehrává na stejnojmenných nehostinných ostrovech ležících u západního atlantického břehu Irska. Mimo Mrzáka inishmaanského (1996, česky poprvé 1999) je její součástí ještě Poručík z Inishmoru (2001, česky poprvé 2003) – a za třetí část je považován scénář a jeho filmové zpracování v režii autorově Víly z Inisherinu (2022, český překlad dosud nevyšel).

Obě zmíněná dramata se pravidelně a s úspěchem objevují v repertoáru kamenných (i amatérských) scén – Poručíkmá za sebou sedm profesionálních uvedení, Mrzák dokonce jedenáct. Není tedy divu, že po něm sáhl i soubor havířovského MKS Divadlo Sputnik. Drsná (konverzační) tragikomedie se odehrává na pozadí reálné historické události, kdy na Aranských ostrovech v roce 1934 točila hollywoodská produkce v režii Roberta J. Flahertyho fiktivní etnografický dokument Muž z Aranu. Tato okolnost se skrze titulního mrzáka Billyho tkne postupně všech postav a odhalí, že ne každý je takový, jak se na první pohled může zdát. Na hře je také pozoruhodná skutečnost, že ačkoliv je hlavní postava hendikepovaná, nezískává si tím automaticky sympatie ani lítost – jednak svým neomaleným chováním vůči ostatním a jednak tím, že ostatní se s ní prostě nemažou, jak by se dalo očekávat.

Hra (a McDonaghovy texty obecně) je napsaná způsobem, který neumožňuje ji interpretovat scénograficky a ani příliš dramaturgicky, ale inscenátoři se s ní musí vyrovnat velmi přesnou režijní a hereckou prací, v ideálním případě souhrou těchto dvou složek. Havířovští scénografickou, kostýmní a hudební výpravou inscenaci ukotvují v jednoduché, nicméně obecné představě irského venkova třicátých let – těžko také učinit jinak, nicméně řešení je to funkční do té míry, že spíše neruší, než že by přinášelo nějaký zásadní názor. V těchto kulisách pak režisér Jan Kroul spolu s ansámblem rozehrávají s velmi přesným timingem příchodů a odchodů, vzájemných reakcí a dialogů situace obou dějství hry. Vynikající výkony podávají zejména Martin Helmut Šmíd v roli ostrovního kecala Johnyho Pateena Mika, Andrea Kovářová a Martin Mifek jako sourozenci Helen a Bartley McCormickovi a Jan Hlaváč v roli Pateenova Otce. Výše zmíněné sympatie se podaří získat i Billymu Clavenovi skrze herecký výkon Dominika Rozbroje.

Akustické podmínky Sálu Josefa Čapka se již dlouhodobě ukazují jako problém, a ani v tomto případě inscenaci příliš nepomohly. Kulometná palba jednotlivých replik se v prostoru tříštila a zásadně znesnadňovala jejich porozumění. Zčásti na tom sice nese svůj podíl i nedokonalá artikulace a nedostatečná hlasitost některých protagonistů, ale ze svojí zdánlivě ideální polohy v centrální části hlediště jsem si obsah některých promluv musel spíše domýšlet, než že bych jim rozuměl.

Navzdory zmíněným výtkám je havířovský Mrzák inishmaanský velmi dobře udělanou inscenací a jeho devadesát minut uplyne ve velmi svižném tempu. Pohled na současný i budoucí víceméně komediální repertoár Divadla Sputnik je tak plný očekávání.

Zpět