94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Důležité je soustředit se jeden na druhého

5.8.2023

Rozhovor s lektorem Nikolou Orozovičem.

Putovala jsem s frekventanty semináře Improvizace od náměstí až do jejich třídy a byla svědkem jejich velmi intenzivních, mnohdy kontaktních cvičení. Když jsem pak přišla na rozhovor s Nikolou Orozovičem, právě probíhala v semináři reflexe toho, co jim nové poznatky z tréninku přinesly. Při rozhovoru jsme pak kromě improvizace zavzpomínali na časy, kdy tu vystupoval se souborem Tate Yumni. 

Vyslechla jsem pár postřehů seminaristů, co je pro ně při tréninku nejobtížnější. Vy máte dost velkou zkušenost s tímto typem workshopů. Opakují se ty postřehy?

My tuhle reflexi děláme na konci každého tréninku, protože každý den je zaměřený na nějakou konkrétní věc. A ty reflexe dávají lidem možnost zjistit, s čím se potýkají ostatní. Zároveň si tak projdou celý trénink, uvědomí si, co ten den dělali. Samozřejmě se ty věci opakují. Trénink je vedený za určitým účelem a lidi zjišťují, že jednoduchost je nejpůsobivější, ale taky nejtěžší. Snažím se je dovést k tomu, že je důležité, aby se soustředili, poslouchali navzájem a pomáhali si. Ať si to nekomplikují, nevymýšlejí, pak z toho může vzejít něco zajímavějšího.

Je to takové otevření dveří spontaneitě? Je důležité nebát se?

Nebát se, a zároveň pomáhat těm druhým. Když mi někdo nabídne situaci, že jsem v parku, přijmu ji, budu v parku a nebudu vymýšlet, že jedu místo toho na školní výlet. Znamená to nedělat si navzájem naschvály, naopak se na sebe napojit. Základní princip improvizace je ANO A... Je to o tom, že přijímám a rozvíjím to, co začal ten druhý člověk.

Zmínil jste, že každý den máte nějaké tematické zaměření. Můžete říct příklady?

První seminář se týkal seznámení, naučili jsme se během první hodinky a půl všechna jména a doteď si je pamatujeme. Na začátku je to hlavně o soustředění a pozornosti, což je podmínka každého tréninku. Pak jsou tam asociace, kreativita – prostě nechat mozek volně pracovat, nepřemýšlet nad tím a pouštět asociace tak, jak vám přicházejí. Důležité je poslouchat, co ten druhý říká, a pak následuje to ANO A... To znamená, že něco přijmu a vytvářím to, rozpracovávám. Dále se věnujeme práci s prostředím, s imaginární rekvizitou, se situací, a tak dále.

Dneska při praktickém tréninku jste jednotlivce upozorňoval, aby si všímali detailů. Asi nejčastější chybou z pohledu pozorovatele bývá, že se ten člověk soustředí na základní situaci, ale nevnímá detaily kolem, které to celé dělají autentičtější.

Rozhodně. Protože se může stát, že vám unikne nějaká podstatná věc, kterou vám chce ten druhý předat. To je právě o poslouchání. Dost často se to děje ve chvíli, kdy si myslíte, že víte, co ten člověk dělá, už si vymýšlíte, jak na to budete reagovat, a přestanete si všímat detailů. Takže vám třeba unikne, že už to dodělal. A najednou jste úplně jinde, rekvizita je jinde… V podstatě hlavní problém spočívá v tom, že divák dost často vidí právě ty drobnosti… Jinými slovy: i v životě je fajn vědět, jestli už ten člověk dovařil vodu, nebo ještě ne, a reagovat podle toho.

Vy jste začínal s improvizací v době, kdy ještě nebyly k dispozici žádné příručky – dnes už je třeba přeložena kniha Keitha Johnstona IMPRO, kde jsou popsány nějaké základy. Vzpomenete si, jak jste se začal věnovat improvizaci a kdo vás inspiroval? 

Já začal dělat improvizaci proto, že mi to přišlo zábavné a chtěl jsem hrát. Nadchlo mě, když jsem viděl improvizační zápas, začal jsem chodit na tréninky, abych taky mohl hrát. Jelikož se nám střídali trenéři, poznal jsem různé přístupy k improvizaci. Pak jsem začal chodit na další, a nakonec na tři tříhodinové tréninky týdně. A pořád jsem přemýšlel o tom, proč se ty věci dějou, jak je použiju na představení. Takže i když nám trenér nic přímo neříkal, protože ty tréninky nebyly vedeny didakticky, motivovalo mě to. Snažil jsem se přijít na to, proč a jak ty věci fungujou, jak se dají využít. Nějakým způsobem se mi to propojovalo, ať už v hraní, či následně v učení. Takže jako lektor se snažím vysvětlovat, proč ta cvičení děláme, jaký je jejich cíl, jak je řadit za sebou, aby to bylo co nejpůsobivější...

Se skupinou JUST IMPRO jste už obešli nejrůznější místa v Praze (mj. Alfréd ve dvoře, Akropolis ad.) Teď hrajete ve Švandově divadle?

Už jedenáct let.

Máte stálé publikum?

Na začátku bylo dost stálé, protože jsme si zvali známé a kamarády, ale postupně se to začalo nabalovat. Pamatuju si moment, kdy jsem se ve Švandově divadle rozhlédl po hledišti a zjistil, že tam nikoho neznám. To mě překvapilo. Je fakt, že nám v propagaci dost pomáhá Švandovo divadlo, a nemusíme si tam tahat diváky jen sami. 

Stává se, že se z nadšeného diváka stane improvizátor?

Jo, někteří lidi ke mně začali chodit na kurzy, a byli překvapení, že to není jen sranda, ale že se v rámci improvizace dají dělat i další věci. Někteří se dokonce hlásili, že by chtěli hrát s naší skupinou JUST IMPRO. Ale to moc nejde, protože jsme dlouhodobá uzavřená skupina. Musíme na sebe být dost naladění. Ale myslím, že to není vyloučené. 

Vy jste vlastně postoupil ještě o kousek dál, od roku 2016 děláte nový formát impro talk-show 321jedem! – jak jste na něj přišel?

Improvizaci dělám dlouho a věnuju se i jiným věcem. Tak jsem spolupracoval s několika talk show jako warmupista (warm-up = rozehřátí diváků na začátku show). Ale nějak mě nebavilo, jak se ty talk show dělají, a řekl jsem si, že bych to mohl taky zkusit, ale trochu jinak. Začalo to tím, že jsme natáčeli nějakou kombinaci povídání a improvizace, ale postupně jsme došli k tomu, že lepší je zkusit to živě na scéně. Teď už to má jasný tvar a funguje to pěknou řádku let. A ten formát mi přijde skvělý.

Střídání povídání a improvizovaných etud?

Je to tak. Vedu rozhovor s hostem, a mám k sobě dva improvizátory. Nemusí to být úplně známá osobnost, ale nějaký zajímavý člověk. Měli jsme tam třeba zástupce ředitele pankrácké věznice nebo kardiologa Petra Neužila. Samozřejmě, že ty populární osobnosti jsou větším lákadlem, taková paní Janžurová splňuje obě kritéria, je populární i zajímavá. Nejsem vůči hostům agresivní, nedusím je, chci, aby jim s námi bylo příjemně. A mám od nich dobré ohlasy. A na povídání navazuje vždy tematicky nějaká improvizace, takže celý večer má celistvý mód.

Já jsem vás tady na Hronově zažila v úplně jiné roli, když jste tu před lety hráli se souborem Tate Yumni Vlnu nebo Krvavé koleno. Funguje ten spolek stále?

Funguje stále, ale posledních pár let jsme hráli jen Hluboko v lese, což je taková automatová pohádka. Zrovna teď jsme v procesu vymýšlení nového projektu. Soubor se proměnil, protože mnoho lidí má děti, ty vyrostly a už jsme se tak často nescházeli. Ale pořád zůstal základ lidí z jednoho oddílu, nikdo nový nepřibyl. Právě s Pavlem Richtou, který hraje v Chebu, a Vladimírem Veselým, který se taky věnuje umění, teď vymýšlíme inscenaci. Máme už první námět. Mělo by to být zase s loutkami.

Na závěr dvě banální otázky, které jste už určitě dostal mnohokrát. Jaký je původ příjmení Orozovič?

Pochází to z Balkánu, od dědečka, který se narodil kousek od Sarajeva. Je to údajně ze slova horos, což znamená kohout, takže jsem něco jako Kohoutovič…

Ta druhá otázka se týká vašeho populárnějšího bratra Igora. Plánujete něco spolu?

Brácha teď hodně začal dělat koncerty, které jsou skvělé, ale není to nic pro mě, protože já se odvážím zpívat tak v rámci improvizace, kde je možné všechno. Mockrát se ale stalo, že nás brácha doprovázel na improvizacích na klavír, a měl jsem ho taky jako prvního testovacího hosta v improvizační talk-show. Pak jsem ho pozval ještě jednou, aby si to užil, když už to umíme. Společně jsme si jednou zahráli policajty ve filmu Honzy Chramosty. Společný projekt zatím nechystáme, ale třeba nás časem něco napadne.

Ptala se Jana Soprová



Zpět