94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Hvězdné nebe nad námi aneb Moralita ještě na úvod
1.8.2021
Je a bude to vždy a stále, totiž otázka: Co je divadlo? Jaký je jeho smysl? Proč je děláme a proč je navštěvujeme? A proč jezdit a být na JH?
Odpovědí vždy bylo, je a bude hodně. Je samozřejmě na každém z nás, proč jsme se do divadla vydali, proč se jím zabýváme a co od něj očekáváme. Někdo hledí na formu. Divadlo je pro něj oddech a zábava, krásná iluze, sen. Někoho zajímá téma. Divadlo je pro něj politikum, agora světa. Anebo setkání, společenská událost či dokonce rituál. Pro někoho je divadlo smysl života. Vyjevením podstaty bytí, vhledem do archetypálních rovin lidství a sebe sama, projevem vědomí i podvědomí. Někdo v něm hledá a vidí apel na humanitu, doklad civilizovanosti jedince i společnosti, hledání, pojmenovávání či vytváření hodnot činů, postojů, názorů... života. Kultivaci jednání a chování. Anebo projev svobody. Místo, kde lze říkat pravdu i lež, stoupat do nebe i hledět do pekla.
Je to na každém z vás. Z nás.
A právě o to myslím na Jiráskově Hronově – a v amatérském divadle vůbec – vždy šlo. Anebo by jít mělo. O to… „nás“. Ostatně, podívejte se, co se píše na portálu nad jevištěm Jiráskova divadla.
Hledíme v průběhu festivalu na výsledky aktivit a budeme se setkávat a přít a možná nesouhlasit s řadou lidí a přístupů k divadlu, k umění, ke světu. Není divu. Nikdo není stejný a chválabohu už neexistuje snaha myšlení předurčovat a svět unifikovat. (Pozor, to neznamená, že by se neměl propojovat a sjednocovat!)
Nade vším se na těchto a obdobných divadelních setkáních, při těchto událostech, klene pestrobarevná duha společných zážitků, vzájemných sdílení a setrvávání při nich a často i po nich. To je a vždy bylo a bude to podstatné, jedinečné, nepřenositelné. Vzácné.
V tom vidím onen smysl divadla, který jsme v posledním jeden a půl roce – marně – hledali a o který jsme byli ochuzeni. Divadlo není vyšívání ani krasobruslení a Jiráskův Hronov není olympiáda, aby stačilo posoudit šev, zhodnotit techniku jízdy a obdivovat se čtverným saltům. Ani nejde o dobře ušité kalhoty, o medaile, o všeobecné uznání. Jde o zážitek bytostné přítomnosti v čtyřdimenzionálním bytí. Kromě společně sdíleného, nám známého trojrozměrného prostoru jde taky o čtvrtý rozměr – o čas, o „teď a tady“.
Možná jsem včera či předevčírem nebyl vždy unesen divadelním zážitkem, shledával limity ve výběru titulu, v herecké technice či režisérském záměru a celkem jistě se budeme tady i jinde občas vyjadřovat kriticky – a nejen já, ale i kolegové. Vězte však, že vědomí společného divadelního bytí bude vždy ono kantovské hvězdné nebe nad námi. A kritické uvažování, diskutování a psaní mravním zákonem v nás.
