94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Ilustrované kázání s magickým okamžikem

4.8.2023

Recenze Luďka Horkého na inscenaci Svět je v rozpacích.

Nominace z Loutkářské Chrudimi torpédovala do hlavního programu Jiráskova Hronova environmentální baladu na inuitské motivy Svět je v rozpacích od souboru Popcorn. Jde o jeden z tvůrčích kolektivů žáků jaroměřské ZUŠ, jejichž stylově i myšlenkově jednotícím prvkem a identifikačním znamením je rozpoznatelný režijně-dramaturgický rukopis pedagožky a režisérky Jarky Holasové.

Text inscenace je silně inspirován v první řadě grónskými mýty, v řadě druhé pak zápisky polárního badatele a antropologa Knuda Rasmussena. V celku má inscenace charakter generační výpovědi o dědičné zodpovědnosti člověka za přírodní prostředí, které ho obklopuje a které je jím po mnoho pokolení spravováno či chcete-li ovládáno. Komorní soubor mladých hereček a herců hledá a zkoumá pomocí divadelního tvaru stopy lidské společnosti i své vlastní šlépěje na málo dostupných místech naší planety, až tam, kde bije samotné srdce přírody a kde jsou její nejzranitelnější místa. Ani ta nejsou před člověkem v bezpečí, protože nic není tak daleko, jak se zdá… Prostřednictvím pradávných legend na hony vzdálených západoevropskému kulturnímu okruhu se herecký kolektiv sejde k divadelnímu obřadu, který vyvolá vzpomínky na starou příhodu, kdy Inuité drasticky useknou ruku holčičce visící na ledové kře. Dívka se pak promění v jeden z přírodních živlů a pomstí se lidem uzavřením moře a mořských zdrojů. V ději plní funkci bohyně, která je krutá, protože zlé skutky celého lidstva se jako špína zachycují v jejích vlasech. Prokletí pomine až tehdy, kdy odvážný mladý muž vstoupí do jejího světa a vlasy jí rozčeše.
V popředí scény před bílým plátnem sedí do půl těla svlečený herec jako ten, který nás má vyvést ze záhuby. Hraje na perkusní nástroje. K němu postupně z publika přichází v klidném, až obřadně unylém rytmu několik dívek. Společně pak vytvoří rituálně působící půlkruh. Druhá polovina souboru je za plátnem. A spolu s ní i všechno, co na inscenaci považuji za zajímavé. Především meotary a výtvarné pomůcky, díky kterým během obřadu vyvolání těžkých vzpomínek ožívají na plátně obrazy z dávných časů. Obrazy jsou působivé a sugerují divákům atmosféru vyprávění, které je jinak neseno poněkud stereotypním přednesem dívek na popředí scény. Stínohra se stává jednoznačně tou silnější stránkou inscenace, když obratně střídá prvky ilustrace s prvky překvapení v obraze. Poučená je práce se světly, která dává vyniknout současně vybraným detailům stínohry a současně živým obrazům obřadiště v popředí hracího prostoru. Sugestivní byl například obraz kresleného negativu nahé bohyně na plátně v kontrastu s jemně nasvíceným výrazem polonahého herce, rozhodujícího se podstoupit pro lidstvo oběť a vyrazit na setkání s živlem. 

Jednoznačným vrcholem inscenace je pak magický výjev překročení hranic mezi lidským a nadlidským světem, kdy herec vystoupí z obřadiště a skrz plátno projde do říše nadpřirozena, aby osobně vypletl z vlasů přírodního živlu lidské zlo. Bohužel musím konstatovat, že jde sice o mimořádně silný, ale také jediný tak silný okamžik inscenace. Inscenace, která má vynikající dramaturgický záměr, ovšem v realizaci zůstává na půl cesty, zatěžkána vlažným slovním projevem, při kterém herečky v popředí scény nepracují dobře s energií a rezignují na bohatší podtexty. Zřejmě je to také záměr a souvisí s obřadním charakterem konceptu. Podle mě je to však cesta do pekel, protože tento způsob komunikace s divákem není dostatečně vtahující.

Na závěr dvě dobré zprávy. Jednak rovnováha člověka s přírodou byla, alespoň v inscenaci, opět nastolena. A zadruhé: Soubor tak jasně vyslal optimistický signál o připravenosti nejmladší generace existenciální problémy lidstva řešit a vyzval k přinášení obětí. To není málo. 

Zpět