Jedenácté přikázání – nenahradíš

1.8.2023

Poslední dobou vzpomínám na jednoho svého kolegu z korporátu. Byl to člověk nadaný značným IQ i EQ a časem nashromáždil značně unikátní, vysoce specializované know-how. Své práci rozuměl velmi dobře, jeho práci naopak nerozuměl prakticky nikdo. Všichni věděli, že výsledky té práce jsou pro firmu velice důležité a že byla-li by jeho úloha vykonávána špatně, čelili bychom obrovským rizikům. Navíc se obecně vědělo, že odborníci na danou oblast jsou v celé České republice dva, maximálně tři.

Kolega byl zkrátka v naprosto luxusní pozici, byl totiž nenahraditelný. A protože luxus je opravdovým luxusem jen tehdy, kdy se ho nebojíte používat, dostal se kolega do sporu s nejvyšším managementem. No a že byl nenahraditelný, byl propuštěn bez náhrady. S dvouměsíční výpovědní dobou. Myslím, že to bude deset let, co se zeměkoule točí dál a firma funguje, jako by se nechumelilo. Nějakou dobu jsme žili v riziku a pak se tu agendu naučili jiní.

Vzpomínám na něj zejména v okamžicích, kdy lidé říkají: „Nás se umělá inteligence nedotkne, u nás je lidský faktor naprosto nenahraditelný.“ Možná je, možná není. Nakonec kde jinde by to měla být pravda než v divadle? Nicméně umělá inteligence již bezpochyby dokáže napsat divadelní hru (kvalitu prozatím nechme stranou). Nejde však jen o jazyk, čtení tváří v kombinaci s monitoringem dalších fyziologických projevů lidí umožní leccos. Například důkladně dešifrovat emoce publika a lépe zjistit, co na něj funguje – a máme tu elektronického režiséra. Fyziologická omezení herců překonáme roboty.

A pro ty, co si přeci jenom chtějí divadlo hlavně zahrát? Žádný strach, umělé publikum bude o několik milionů procent vnímavější než živé. Pro autentičtější dojem jej můžeme naučit i občasné zakašlání nebo zašustění papírkem od bonbonu. Alternativní produkce budou moci využít i funkcí jako nesouhlasné funění, pohoršené pohledy nebo ostentativní odchod ze sálu.

Jiráskovo divadlo

Zpět