94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Jiráskův Hronov jako vzdělávací instituce / 2. část
4.8.2021
Klub mladých divadelníků byl organizovaný tehdejším Ústavem pro kulturně výchovnou činnost ve spolupráci s ČÚV SSM.
Klub mladých divadelníků byl organizovaný tehdejším Ústavem pro kulturně výchovnou činnost ve spolupráci s ČÚV SSM. První lektorkou se stala Jindra Delongová a prvním vedoucím JUDr. Zdeněk Kokta, který se podílel na koncipování tvořivé dílny spojené s diskuzemi o představeních, ale také sám přednášel o historii a vývoji českého divadla. Hned v následném ročníku se lektorské obsazení rozšířilo. Lektory byli Antonín Bašta, Soňa Pavelková a Václav Kotva. V dalším ročníku nahradil V. Kotvu František Laurin. Lektoři se drobně obměňovali, nicméně Bašta a Pavelková nevynechali ani jednou až do 53. ročníku JH v roce 1983 včetně.
V roce následujícím došlo k výrazné změně, z jednoho semináře byly čtyři, vedené profesionálními režiséry Jiřím Fréhárem, Miroslavem Krobotem, Karlem Křížem a Ivanem Rajmontem. Tahle lektorská sestava vydržela až do roku 1987. Klub byl po celá ta léta až do roku 1991 ve Velkém Dřevíči, zvyšovaly se počty jeho frekventantů a zase klesaly, měnilo se lektorské obsazení.
Se změnou Jiráskova Hronova z činoherní přehlídky na mezidruhovou se od roku 1991 Klub mladých divadelníků postupně proměňoval a ona mezidruhovost se více a více promítala i do zaměření seminářů a dílen. V roce 1991 jsem měl klub poprvé na starost, pracovalo v něm tehdy 47 posluchačů v pěti seminářích. Semináře přibývaly téměř s každým dalším ročníkem a spolu s nimi počty frekventantů. Narostly až do dimenze vzdělávacího molochu s více jak 300 frekventanty v 17 seminářích a dílnách. V lektorských týmech se postupně objevovala další věhlasná jména: Jan Borna, Marek Bečka, Jan Císař, Jarmila Černíková-Drobná, Rudolf Felzmann, Daniela Fischerová, Miloslav Klíma, Jakub Korčák, Otomar Krejča, Silvester Lavrík, Petr Lébl, Radovan Lipus,Václav Martinec, Roman Polák, Milan Schejbal, Peter Scherhaufer, Vladimír Štefko, František Štěpánek, Jan Vedral, Ivan Vyskočil, Ján Zavarský a mnoho dalších.
Klub byl po čase přejmenován na Klub (nejen) mladých divadelníků, neboť zájem o semináře projevovali nejen mladí. S organizací to nebylo vůbec jednoduché, zejména pokud šlo o získávání potřebných prostor pro práci seminářů. Místní pořadatelé neviděli rádi, že počty seminaristů stále narůstají a musejí řešit obstarání dalších a dalších prostor.
Zvyšovaly se také logicky náklady na lektory a jejich ubytování, přičemž účastnické poplatky se pohybovaly v letech 1991–1994 od 250 do 450 Kč (stravování si zajišťovali seminaristé na vlastní náklady). Časem se tento problém při dalším nárůstu počtu seminaristů vyřešil zvýšením účastnických poplatků, což souviselo i s tím, že pro větší počet účastníků klubu bylo nezbytné zajistit společné stravování ve školní jídelně, neboť by se sotva mezi koncem semináře a začátkem představení někde v restauračním zařízení dočkali oběda a v pauzách mezi představeními večeře. Problém se získáním potřebných prostor přestal existovat za starostky Hany Nedvědové a vedoucí kulturního střediska Marcely Kollertové. Po dlouhých letech, kdy jsme se nemohli domoci vstupu do ZŠ na náměstí, neboť se vždy o prázdninách ve škole něco opravovalo, se tento ideální prostor ve středu města otevřel jak pro výuku, tak pro ubytování seminaristů. Mohli jsme opustit vzdálenější ZŠ ve Zbečníku, respektive ve Velkém Dřevíči.
Když se počty seminaristů blížily k číslu 300, nastala další svízel, a sice ta, že v některých hracích prostorách nezbývají místa pro ostatní účastníky festivalu. Celá léta jsem totiž trval na tom, že seminaristé by měli vidět všechny inscenace hlavního programu, neboť jsem to považoval za nedílnou součást jejich vzdělávání. Na organizátorech jsem pro ně požadoval dodat vstupenky přednostně. I to se nakonec různými opatřeními podařilo postupně vyřešit.
Těch problémů k řešení bylo v souvislosti s klubem daleko víc. Některé jsem vytěsnil, jiné přetrvávají dodnes. Pracovní úsilí, které bylo nutné vynaložit k tomu, aby se stal JH vzdělávací institucí nezanedbatelného rozsahu, se vyplatilo nejméně v tom, že festival začali navštěvovat ve větší míře mladí lidé a posléze i jejich děti. Bez nich by JH nebyl takovým, jakým je. Pamětníci mého věku by ho nezachránili.
