94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Křehkost faustovského mýtu

31.7.2023

Recenze Johany Jurášové na inscenaci Valpuržina noc RAVE.

Valpuržina noc RAVE svým provedením připomíná estetiku německojazyčného divadla – mj. crossgenderovým obsazením, kombinací principů činoherního a pohybového divadla nebo přizpůsobováním mýtu potřebám vlastní výpovědi.

Faust, respektive Jindra (Eliška Nedvědová) chce z beznaděje spolykat prášky, v čemž mu zabrání, a tím manipulativně vnutí svoji pomoc ďábel, který se tak stává jeho služebníkem, ale i společníkem, jenž nad ním uplatňuje svou moc. Mefisto v podobě dvojtělého démona střídavě temnotu ztělesňuje a střídavě z ní vystupuje se dvěma tvářemi a ve dvou hlasech. Daň za démonovy služby je veliká – Mefisto se podobá nenáviděné, a přesto neodmítnutelné droze, která odpojuje mysl od těla a vůči které se nelze vzepřít.

Téměř bez upozorňování jsou původní Faustovy repliky převedeny do ženského rodu a Markétka, obrazně poskvrněna během milostného aktu přímo z úst ďábla, nepočala dítě s Jindrou, ale s démonem. Proto později rodí cosi jako malého démona, snad odsouzeného k zániku ještě předtím, než je matkou utopen. Crossgenderové obsazení obvyklé třeba v současném německém divadle je u nás stále menšinový fenomén. Androgynní postava představitelky Jindry vtěluje svým vzezřením a jednáním do postavy Fausta rozměr křehkosti vlastní identity a romantického vztahu dvou dívek.

Mefisto sice plní úkoly zadané Jindrou/Faustem, ale z pohybových choreografií je čitelné, že ne vždy je pánem pohybu opravdu Jindra/Faust. V momentech, kdy ďábel uzná za vhodné, „odpojuje“ Jindru/Fausta od fyzické reality a nasazuje mu sluchátka zakrývajících celé uši. Takové osamocení v něčem připomíná formát silent disco* nebo rave**, sluchátka částečně rozdělují prostor mysli a těla a izolují člověka od okolního světa. Mefisto rozhoduje i o rozdělení prostoru – papírovou páskou průběžně vyznačuje území, v němž se smrtelníci právě mohou pohybovat. Potom, co na začátku zdánlivě nevinně pouze oddělí hlediště od jeviště, životní prostor, postupně radikálně dle své vůle dělí a zmenšují. Papírová izolepa nahrazuje neprostupnou stěnu, přes niž dokáže projít pouze ďábel. Původ kuliček zmačkaných zbytků papírové pásky poházených od začátku všude po jevišti se objasňuje v závěru představení, který rozestavěním scény nápadně připomíná jeho počátek. Příběh už se odehrál tisíckrát, temnota kolem nemizí, pouze ze sebe znovu vylupuje tentýž mýtus.

Prostředky pohybového divadla se možná snesou s popisností psychologicko-realistické kresby, ale v tomto případě mi připadala psychologie na škodu, pakliže totožné informace citlivěji zprostředkovával pohyb. Pečlivě dodržovanou gramatiku prostoru narušovala proměnlivost zdí stavěných ďábly – někdy se jedná pouze o lidskou nohou nepřekročitelnou hranici vyznačenou na zemi, někdy ale jako by nad ní ještě existovala neviditelná stěna, o kterou se protagonistky pantomimicky opírají. V případě sjednocování bych se sama klonila spíš k variantě nepřekročitelné meze místo doslovné zdi, to už ale nechávám na autorkách.

Dlouhodobě mě baví úvahy, že něčí pohlaví je skoro fuk, a v případě divadla si ani nemyslím, že je to nutně úvaha generační. Není třeba explicitně stanovovat, jakého jsou Faust a Mefistofeles rodu. Využívají svých individuálních charakteristik k tomu, aby z materiálu vlastního těla a jeho dispozic herecky ztvárnily lidskou nebo nadpřirozenou bytost. A o to přece jde, a kde jinde než v amatérském divadle vyzdvihnout, že není potřeba stylizovat se do něčího zadání, ale spíš vycházet ze sebe jako z konkrétní danosti. Autenticita, které prostřednictvím sebe sama dokázal soubor Poslední nakonec ze ZUŠ Mladá Boleslav dosáhnout, byla okouzlující.

/* Tzv. tichá diskotéka – tanečně hudební produkce, kdy každý v sále dostane vlastní sluchátka, na nichž si může naladit svůj kanál (typicky jeden ze tří). Tanečníci se tak dělí do několika skupin podle toho, na jakou hudbu tančí, přesto tvoří jednu skupinu pohybující se do různých rytmů.

/** Taneční zábavy s rychlou a hlasitou elektronickou hudbou, kde se trochu společně a trochu samostatně zmítají těla tanečníků ovládaných převážně hudebními poryvy.

Zpět