94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Lapeny v pasti rauše

31.7.2023

Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Valpuržina noc RAVE.

Dva androgynní fámulové v černém uklízí prostor. Vzhledem k množství odpadků, které odhazují kolem dokola, a vzhledem k tomu, že na konci příběhu vzniká stejný obraz/půdorys jako před jeho začátkem, můžeme usuzovat, že se to, co vidíme a uvidíme, děje stále a pořád a dokola. Z publika se zvedne mladá žena (Jindra, ale její jméno v inscenaci nezazní), vzdělaná, ale pochybující o tom, že poznala vše, co chce, může a potřebuje. Pokusí se o sebevraždu. Fámulové se jí však ujmou a my poměrně záhy zjistíme, že jsou ve skutečnosti dvojjediný ďábel Mefistofeles. Ten si vymezí prostor pro své rejdy/party a dá Jindře skrze sluchátka okusit potěšení/drogu v podobě uchvacujícího a omamujícího (patrně zvukového) vjemu. Jakmile si ji získá, nabídne jí i potěšení tělesné: k satanovu překvapení si však Jindra vybírá z publika dívku, nikoliv chlapce. Námluvy se díky ďáblově pomoci podaří, a přestože se Markétka (její jméno také v inscenaci nezazní) děsí podivného Jindřina dvounohsleda, nakonec (v darkroomu) podlehne svodům a se zcela zásadním ďábelským zásahem otěhotní. Její kamarádka Marta, za kterou se však vydává jedna polovina satanského dua, ji natolik vystraší trudným osudem svobodných matek (Jindra je tou dobou v moci magických sluchátek), že své dítě utopí a následně se v izolaci pomine. Jindra se Markétku ještě jednou naposledy pokusí vytrhnout jejímu osudu, ale vše je marné. Navíc duo satanášů ji – Jindru – nejen čím dál tím víc svádí k poslechu omamující hudby, ale omezuje její (i Markétčin) životní prostor, až se nakonec ocitnou obě izolovány na vlastní mikroskopické ploše. Markéta z příběhu ďáblovým zásahem zmizí (nejspíš v souladu s urfaustovským zatracením) a Jindře Mefistofely jako východisko podsouvají sebevraždu. Ona je obelstí, avšak samota a tíha viny je možná horší než smrt. 

Tohle shrnutí a částečný výklad děje zhlédnuté inscenace nepíšu samoúčelně. Chci si nad ním utříbit myšlenky, které ve mně mladoboleslavská inscenace Valpuržina noc RAVE vzbudila. Soubor Poslední nakonec při tamní ZUŠ si jako východisko pro ni zvolil první díl Goethova Fausta (v některém z modernějších českých překladů – v kterém se však odnikud nedozvíme), vypreparovaný na několik klíčových situací setkání Fausta s Mefistofelem, a následně nadbíhání, uchvácení a zkázu Markétky. Pro tento příběh ansámbl zvolil modifikovaný název několika kapitol původního dramatu (Walpurgisnacht, Valpuržina noc), který s výše zmíněnou příběhovou trestí souvisí pramálo a jejím obsahem je Faustovo setkání s rozličnými karikaturami charakterů v díle prvním a mýtickými antickými stvořeními v tom druhém. Valpuržina noc (30. dubna) v reálném světě je oslavou kanonizace, resp. translace relikvií svaté Walburgy, benediktinské misionářky a anglosaské princezny, ochránkyně před nemocemi a zlými silami, vulgo čarodějnicemi. Přídomek RAVE pak indikuje dlouhou taneční party s elektronickou hudbou a klubovými drogami. Vážení, a co teď s tím, že jo, jak by řekl Jan Císař.

Inscenace je zdánlivě koncipovaná jako tanečně-pohybová a ono RAVE v názvu by se tak mohlo jevit zcela na místě. Avšak satanské rejdy se dosti často odehrávají v tichu a klidu a situační řešení mnohdy přesahují pomyslnou čáru činoherních postupů. Ačkoliv tento mix forem a žánrů je poněkud neobvyklý, není pro jevištní provedení problematický. Problematickým se mi jeví zejména dramaturgická kompozice syžetu, výklad a motivace (v tomto případě i proměny) jednotlivých postav a situací. 

Inscenace se především nepouští do filozofických a literárních přesahů Goethova veledíla. Využívá jej jen jako rámec pro svůj vlastní příběh o touhách, pokušení a (nejspíš i) ztracenosti současné mladé generace. Kauzalita situací u JWG je založena na předpokladu, že (u)věříme v dichotomickou existenci Boha a ďábla a následném relativně volním jednání titulní postavy. Mladoboleslavský kus obě tato východiska nuluje a dává Mefistofelovi do rukou drogu – mimovolní a tedy nedramatický nástroj – proti níž nestojí žádný protiklad: má tak osud obou hrdinů v rukách zcela a bezvýhradně. Je to jen jeho hra s nimi. Otázky navíc vzbuzuje i pouhopouhá logika: i když vezmeme do hry problematiku fluidního genderu, jak může žena počnout dítě ze vztahu s ženou? Je dnes východiskem z nechtěného těhotenství vražda novorozence? Jakou mocí tedy ďáblice vlastně oplývají? Jakou hru a proč tedy s Markétkou a Jindrou a někým předtím a někým potom hrají? Byl to všechno jenom rauš, nebo doopravdy? 

Z režijně-dramaturgické interpretace se se tak stává past, z které nenalézám východisko a inscenační klíč. Vždyť zpráva, že drogy jsou špatné a na rave party můžete nechtěně otěhotnět se sebestředným blbcem, je příliš obecná a abstraktní. A herečky, ať podávají sebelepší výkony, na žádný z výše položených otázek a pochybností odpověď nepřinesou.

Zpět