94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Ludmila Šmídová: Každá nová inscenace přináší trápení, i když já tomu říkám hledání…
31.7.2021
Tradiční zahájení Jiráskova Hronova je vždy spojeno s místními soubory. Paní Ludmila Šmídová patří k osobnostem, o kterých se ve Východočeském kraji ví.
Tradiční zahájení Jiráskova Hronova je vždy spojeno s místními soubory. Paní Ludmila Šmídová patří k osobnostem, o kterých se ve Východočeském kraji ví. V oblasti amatérského divadla se pohybuje už mnoho desetiletí a stále jí baví hledat a nacházet v něm něco nového, inspirativního.
Na Hronov přijíždíte s inscenaci hry Jiřího Hubače Generálka Jeho Veličenstva. Vy jste inscenaci nejen režírovala, ale také v ní hrajete. Od premiéry už nás dělí více než dva roky. Vzpomenete si ještě, jak vznikl nápad na scénickou realizaci tohoto titulu?
Generálku Jeho Veličenstva dnes hrajeme již podruhé. Poprvé to bylo v roce 1990, kdy jsem hrála Josefínu jako Pontiusova manželka. A protože jsem jak na práci na této hře, tak i na hru samou ráda vzpomínala, svádělo mě to se k ní ještě jednou vrátit. Když jsem se dozvěděla, že na Jezerce hrají „Generálku“ a paní Bohdalová hraje Josefínu jako babička, byl to pro mě impuls, abych si ještě jednou v tak krásné a vtipné hře zahrála. Náhoda tomu chtěla, že jsem potkala pana Ryse, který projevil zájem si zahrát divadlo a já měla Napoleona. Až na generála Gourgauda, kterého přizval pan Rys, mě ostatní oslovení účinkující, které jsem znala z předešlých inscenací, přislíbili účast a tak jsme mohli začít zkoušet.
Vzhledem ke coronavirové situaci jste si zatím moc nezahráli. Vzpomínáte na premiéru, event. na nějaký třeba kuriozní zážitek z repríz?
Ano, pro situaci s coronavirem, bylo odloženo několik zájezdů. Většinu bychom měli odehrát letos na podzim. Jen doufám, že situace bude natolik příznivá, abychom všechny závazky, které máme vůči pořadatelům, mohli splnit. Na premiéru, která se konala v Náchodě, vzpomínám s dobrým pocitem. Podle ohlasů diváků, s námi snad prožili příjemný večer. A kuriosní zážitek? Jak už jsem řekla, pro Covi jsme moc repríz neměli, tak myslím, že ani žádný kuriozní zážitek se zatím nekonal. To, že vyroste na jevišti nějaká palma, že se přeskočí text díky dříve puštěné hudbě, že se herec přeřekne a smysl se trochu převrátí, to jsou běžné prohřešky, které se během představení stanou, a zvláště pak u nás amatérů. Při hře samé je to přímo „prekérní“ situace, ale později se na to s úsměvem vzpomíná.
V databázi amatérského divadla je u vašeho jména dosti úctyhodný seznam rolí, které jste si zahrála a neméně dlouhý seznam vašich režií. Které z nich vám nejvíce přirostly k srdci?
Bylo jich víc. Hodně vzpomínám na moji první režii hry A. Casony Jitřní paní. Také na Tylovu Tvrdohlavou ženu, kde byla krásná práce s mládeží, kterou jsem si přizvala ze ZUŠky, kde jsem s nimi po několik let pracovala jako lektorka dramatické výchovy. Stejně krásnou práci jsem zažila nedávno se studenty, kde hráli ve hře A. Casony Třetí slovo. Vůbec na práci s mladými lidmi ráda vzpomínám. Ale pokud bych měla říci, které inscenace mi opravdu přirostly k srdci, pak je to hra Jiřího Šotoly Možná je na střeše kůň, z roku 2009, kterou jsem režírovala a zahrála si roli Andy. Ovšem úplně nejvíce vzpomínám na překrásnou roli Emilie Marty z Čapkovy Věci Makropulos. Byla to těžká, ale nádherná práce s výbornými kolegy jako byl pan režisér Ing. Hrudík jako doktor Kolenatý, Jiří Kubina jako Hauk Šendorf a další.
Naopak – litovala jste někdy volby titulu, který jste zvolila, protože to přineslo více trápení než radosti?
Ne, nelitovala. Každá nová inscenace přináší trápení, i když já tomu říkám hledání. Je to ale krásné hledání, které mě velice baví. Někdy to trvá dlouho, zkouší se a zkouší a stále to není ono. Jsou to nervy, někdy i bezesné noci, ale když přijde ten moment, kdy zjistíte, že jste na to přišli a že by to takhle mělo být, je úžasný.
Amatérskému divadlu se věnujete už bezmála šedesát let. Stále vás to baví?
Trošičku to poopravím, ne šedesát let, protože mezi prvním a druhým mým vstupem na jeviště bylo dvanáct let divadelnické nečinnosti. Prakticky má opravdová divadelnická práce začala v roce 1974, kdy jsem začala zkoušet v pohádce „Zkoušky čerta Belínka“ a baví mě to dodnes.
Co pro vás divadlo znamenalo kdysi a co znamená teď?
Divadlo pro mě vždy znamenalo moc. Jednou jsem prohlásila, že je to jako droga. Nikdy jsem drogy nezkoušela, ale myslím si, že je to stejné. Stále vás to nutí k další a další práci, k dalšímu a dalšímu hledání, aby pak, když se dílo povede a diváci vám dají na vědomí, že jsou spokojeni nejen potleskem, ale třeba i tím, že vás na ulici potkají a řeknou, že se jim to líbilo a na co dalšího se mohou těšit, pak přichází ten krásný pocit, že jste někomu udělali radost. V tu ránu jsou zapomenuty veškeré trampoty, které jako režisér i herec s uvedením měl. Ať se to týká samotného zkoušení, zajištění scény, hudby, rekvizit, kostýmů, financí, to vše zastíní skutečnost, že celé snažení nebylo nadarmo.
Kdo vás ve vaší práci pro divadlo nejvíce ovlivnil?
Měla jsem veliké štěstí, že jsem potkala na Lidové konzervatoři v Hradci Králové dva úžasné profesory. Byli to pan profesor Jan Císař a pan profesor František Štěpánek. Oba dva byli ti, ke kterým jsem vzhlížela s obdivem a úctou. Přednášky pana profesora Císaře mi umožnily nahlédnout do tajností divadla jako takového. Pan profesor Štěpánek mě přivedl k režisérské práci a po celou dobu až do své smrti v roce 2000, sledoval mou divadelnickou činnost. Byl mým velkým učitelem a rádcem, ale i upřímným kritikem, za což jsem mu byla velice vděčná. Pomohl mi získat sebedůvěru, abych se vůbec dokázala do režie pustit. Dodnes vzpomínám na jeho rady a připomínky a snažím se podle nich řídit.
A naopak – jako jedna z významných tvůrčích osobností vašeho kraje, máte nějaké následovníky, pro které jste byla důležitá vy a jste na ně hrdá?
Nevím, zda jsem pro někoho byla důležitá, to by mohl říci každý sám, ale vždy jsem se snažila předávat svou lásku k divadlu, jak nejvíce to šlo. Jsem hrdá na všechny, kdo u divadla zůstali, zvláště pak na ty, kteří si divadelnickou práci zvolili jako své povolání. Je to pro mě veliká radost a útěcha, že celé ty roky věnované divadlu nebyly nadarmo.
Co připravujete nyní?
Zatím nemám žádnou představu, co dalšího. Od roku 1980, s výjimkou Věci Makropulos, jsem byla v Náchodě na režii sama, ale asi od roku 2016 má náš soubor dalšího režiséra, který připravuje na červen 2022 českou komedii. Jsem velice ráda, že už nejsem na režii sama. V mém věku už mohu zvolnit.
Pokolikáté jste na Jiráskově Hronově?
Jestli se dá k součtu zařadit i doprovodný program – tedy předvečer, tak jsme na Jiráskově Hronově po čtvrté. V hlavním programu to bylo poprvé v roce 1981, se hrou Alejandra Casony Jitřní paní, která byla mou první režií a ve které jsem si i zahrála. Podruhé v roce 1995 se hrou J. K. Tyla Tvrdohlavá žena, kde jsem opět hrála i režírovala. V doprovodném programu, tj. v předvečer JH v roce 1985 jsme uvedli Čapkovu Věc Makropulos, kde jsem si zahrála Emilii Marty v režii Ing. Hrudíka a dnes hraju Josefínu v Generálce Jeho Veličenstva ve vlastní režii.
