94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Moje místo je v mé hlavě

6.8.2023

Recenze Jany Soprové na inscenaci Mý/ísTOPy/i(s).

Inscenace se zapeklitým názvem Mý/ísTOPy/i(s) je tak trochu záhadou, a značí velkou hravost souboru. Jednotlivé graficky zpracované části názvu MÍSTOPIS naznačují spoustu možností a jsou jakoby svazkem klíčů k pochopení celku. Schválně, kolik slov si z toho názvu sestavíte...

Představení začíná a jeden kluk se trochu neomaleně hrne zaplněným hledištěm, vykazuje z obsazených míst diváky, sám si sem sedá, ale žádné z míst není „jeho“, a tak putuje dál. Je nám jasné, že nakonec dorazí na jeviště, kde stojí dosud opuštěná židle. Jen chvíli je mu dopřáno posadit se tu a nerušeně se rozhlédnout, protože vzápětí na něj začnou dorážet další a další lidé, kteří rovněž hledají své místo. Pod nejrůznějšími záminkami, z nich některé jsou vtipné, jiné sledují osvědčené klišé (viz slevy v Albertu), je náš hrdina vyhazován a jeho židle zasednuta. Pak přibudou další židle, ale situace se opakuje. Nikdy není židlí dost, zkrátka místa ve světě jsou obsazena. Jak si tedy najít to své? Tahle hra, kdy je vždycky třeba být rychlejší a rozhodnější, a většinou i agresivnější, aby se mi podařilo ulovit své místo, symbolizuje svízelnost hledání a tápání ve světě, který není vždy – nebo téměř nikdy – nakloněn nabídnout nám prostor k žití a vlastnímu vyjádření. Když už se zdá, že tato v podstatě jednoduchá hra se vyčerpala, a že už je všem divákům jasné, že najít své vlastní místo v životě není vůbec snadná záležitost, dostává tato „hra“ širší rozměry. Prostřednictvím až akrobatického nahromadění všech na jednu hromadu se ukazuje, že v dnešním přelidněném světě není snadné ani fyzicky najít si místo k žití. A v kontrastu s tím jsou tu i nejopuštěnější místa na zemi, ať už kvůli nedostupnosti, přírodní katastrofě či přičiněním lidského konání. Tím se do původní teenagerské hry dostává i obecnější rozměr. Najednou je tu, bez patosu a kalkulace, i téma války, která probíhá vlastně dost blízko, a hrozí, že se zdevastovaná města stanou těmi nejopuštěnějšími na zemi. A samozřejmě sem vstupuje i ekologické téma, nežijeme jen hledáním vlastní identity, ale jsme součástí společnosti, společenství lidí, které obývá planetu, jíž hrozí nebezpečí nejen od přírody, ale především od nás lidí. Protože jsme to MY, kdo zanechává STOPY, které nemusí být vždycky TOP kvality, a tak je třeba si najít své MÍSTO ve světě, i když je třeba zároveň vědět, že to místo si vlastně nosíme s sebou ve své hlavě, společně s kopou strachů, obav, bolestí, smutků, ale snad i radostí a energie.

Zpět