94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Monology jsou velká škola
5.8.2022
Herečka Barbara Lukešová, jedna ze tří protagonistek inspirativního představení NordOst, působí v Divadle v Celetné, známá je i z některých televizních prací. Hrála hlavní ženskou roli v italském filmu Brucio nel vento, který byl v roce 2002 vybrán do hlavní soutěže Berlinale. V roce 2013 byla v anketě kritiků nominována na cenu Alfreda Radoka za roli matky v inscenaci Terminus.
Když jste se poprvé dozvěděla, že pojedete hrát NordOst na Jiráskův Hronov, kde je divadelnické náročné publikum, co jste si pomyslela?
Hlavně jsem doufala, že v pohodě bude prostor. Jiráskův Hronov jsem moc neřešila, spíš mě zajímaly technické podmínky.
Nikdy jste na Jiráskově Hronově nebyla?
Jednou asi před sedmadvaceti lety jen tak na den s kamarády. Takže jsem teď byla zvědavá.
A jak tedy vaše očekávání dopadlo?
Myslím, že dobře. Zdálo se, že lidi poslouchají a jdou s příběhem. Až na to příšerné vedro, které bylo jak v sále, tak na jevišti.
Vy jste nikdy amatérské divadlo nedělala?
Nikdy. A nikdy jsem neměla možnost amatérské divadlo poznat. Ani ty lidi, ani to prostředí. Vím třeba, že spousta lidí prošla Radarem, jsou to mnozí mí kamarádi, takže vím zprostředkovaně o amatérském divadle jen samé pěkné věci. Dokonce jsem teď někde četla, že Mirek Krobot se chce vrátit k amatérskému divadlu. To mi svým způsobem přijde pěkné.
Vás se nejenomže nedotklo amatérské divadlo, ale vy jste dokonce, pokud vím, nechtěla dělat divadlo vůbec.
Je to tak.
A kde jste sešla “na scestí”?
Můj táta byl výtvarník a architekt, tak jsem měla jasno, že půjdu v jeho stopách. Byla jsem ve škole zakřiknuté dítě a někdy v sedmé třídě moje učitelka dějepisu říkala mé mamince: ta Bára je pořad zakřiknutá, co kdyby na Mezinárodní den žen řekla básničku maminkám? Chvíli jsem se bránila, ale u nás v domě bydlela Věra Koktová, což byla herečka divadla S.K. Neumanna a učitelka na Lidové škole umění, tak mámě přišlo jako fajn nápad, když ji máme v baráku, aby se mnou tu básničku nacvičila. Věra Koktová vybrala Seifertovu báseň Maminčino zrcátko a bylo to. Dokázala mi to rozkrýt, šly jsme po podstatě, verš po verši. Ukázala mi herecký svět představivosti. Pod každým slovem musíš mít konkrétní představu, říkala. A já se do toho zamilovala a začala jsem občas chodit do jejího dramaťáku a pak k přijímačkám na konzervatoř.
Na Hronov jste s kolegyněmi přijela s představením NordOst reflektujícím události v moskevském divadle Dubrovka. To pro vás musel být od počátku pozoruhodný text, když sama máte ruské kořeny a předci vaší maminky utíkali z Ruska před bolševikem. Co se ve vás odehrávalo po prvním přečtení?
Bylo mi to něčím blízké. Třeba moje postava obyčejné ruské mámy. Já v něčem ruské ženské duši rozumím. Mají v sobě nějakou pokoru a oddanost svým mužům. Pozorovala jsem Rusky, Ukrajinky a viděla jsem příklady, kdy ruská žena zbožně kouká na svého muže, který něco vypráví. Ale nekoukala na něj ublíženě, spíš vroucně a něžně. Tohle v sobě ruské holky mají. Všechno, co se nějak dotýká ruské minulosti, se mně dotýká, i když to znám jen zprostředkovaně.
Pak jste začaly zkoušet a nějak vás začala dohánět současnost, ne? Jak jste se vypořádaly s tím, že najednou letos na jaře to hrajete s aktualizací, kterou jste nezamýšlely.
Bylo to intenzivní a divné. Říkaly jsme si, že to snad není možné. Do Prahy proudily ženy a děti, to bylo silné.
No a jaké to je hrát na jevišti jenom se ženami?
Mě to baví. Myslím, že jsme si lidsky a herecky sedly. Nemůžu dělat divadlo s lidmi, se kterými si lidsky nerozumím. Vždy musíme najít společnou řeč, protože spolu trávíme spoustu času. Po téhle stránce je to s holkami skvělé. Teď mě dokonce čeká další práce jen s ženami. Víte, žiju s třemi chlapy, mám muže a dva syny, takže testosteronu mám doma hodně a odpočinout si od něj mezi holkami je fajn.
Co vás čeká za práci?
S Vandou Hybnerovou a Annou Polívkovou připravujeme do La Fabriky hru, kterou napsala Natálie Kocábová.
NordOst je v programu Jiráskova Hronova uváděn jako inspirativní představení. Čím tedy, myslíte, může amatérské divadelníky inspirovat?
Podle mě třeba prací s monologem. Mám už jednu podobnou zkušenost z inscenace Terminus v Divadle v Celetné. I to jsou tři prolínající se monology tří lidí. Je to úplně jiná práce než dialogické jednání. Je to velká škola. Každému, kdo by se divadlu chtěl věnovat, doporučuju, aby se pustil do monologů. Pokud to s vámi někdo dobře udělá a připraví vás, pak už vám dialogy přijdou jako daleko snazší.
Pokud by chtěl někdo vidět NordOst, kdy bude mít tu příležitost?
Chceme hrát v době 20. výročí událostí, o kterých je naše inscenace. Takže 27. října v Divadle v Řeznické. Představení spojíme i s povídáním s novinářem Jakubem Szántó, který tehdy před divadlem Dubrovka stál jako reportér.
Martin Rumler
