Mostecká brastetika s vůní prosecca

31.7.2023

Náhled do životů herců není na českých jevištích úplně běžným jevem. Mostecké Brambůrky s podobnou osobní introspekcí však přicházejí již podruhé v řadě. Propocená tílka s koláči sledovanosti ovšem tentokrát nahradily otlučené duše aktérů inscenace. Jeden ze čtyř aktérů inscenace Pavel Skála odpověděl na dotěrné dotazy respondenta Zpravodaje.

Nakolik je vaše představení dokument a nakolik fikce?

Všechno, co hrajeme, je pravdivé. Všechno se stalo. V inscenaci není nic, co bychom si vymysleli. Všichni jsme v té době měli vážné problémy. Bára například procházela vážnými zdravotními komplikacemi, které jsou dnes naštěstí částečně vyřešeny. Anička se z problémů tuším také dostala. Bohužel s námi nehraje Lejča, která v době, kdy jsme inscenaci stavěli, ještě své problémy neměla zpracované. Všechno, co jsi dnes viděl, se reálně stalo. Měli jsme volné peníze, které nám v problémech moc nepomohly, ale byl to bezvadný zážitek.

Celou dobu jsem přemýšlel o tom, kdy se na scéně objeví pátý člověk k páté skleničce…

Nešlo nám o to, abychom dělali terapii. V tom smyslu, že bychom řešili každý již zmíněné problémy. Šlo nám o divadlo jako takové. Zajímalo nás, zda jde na jevišti zdokumentovat podobný zážitek. Stejně jako jsme popisovali v inscenaci Cvičme v rytme své fyzické dispozice a indispozice, v představení Kolik nám zbývá jsme se ocitli v určité psychické rovině. A jak už jsem řekl, Lejča, která s námi byla na výletě také, v době inscenování ještě  všechno vyřešené neměla.

Jak jsi řekl, je to již druhé podobné představení. Tvoříte nový žánr? Co bude dál?

Někdo na PřeMostění mluvil o tomto druhu představení jako o seriálu našich životů a pojmenoval naše inscenace Brastetikou.

Brastetikou?

Brambůrkovou estetikou. Je to o tom, že hledáme čistotu a ryzost sdělení. Chceme sdělovat to, co skutečně jsme. Baví nás to hledat. Uvidíme, pokud budeme hledat dál, jak se to vyvrbí. Anička jede na rok do Ameriky, my s Bárou a Lejčou budeme dělat pohádku. Uvidíme. Na druhou stranu nás hledání pravdy o našich životech baví. Každý z nás se každý den setkává se spoustou problémů. Už u Cvičme v rytme nám pomohlo, že jsme mezi sebou problematiku diskutovali a zpracovávali. Nikdy jsme to nevnímali jako terapii, ale zároveň to pro nás byla možnost ukázat, že naše problémy existují a není problém o nich mluvit.

Terapie to není, ale pomáhá vám to…

Je to díky několika aspektům. Jsme výborní kamarádi, zažíváme společně spoustu věcí, snažíme se navzájem si pomáhat, na problémy se snažíme nahlížet jinak a hledáme rovinu určitého očištění. Diskutujeme spolu. Jde vlastně o běžné problémy. Dnešní představení je například i o tom, že peníze tě nedostanou ze dna. Ale jsou zárukou super zážitku…

Napadlo mě, zda by nebylo zajímavé zpracovat vaši inscenaci jako rozhlasovou hru.

Myslím si, že by to nešlo. Přítomnost herců na jevišti je v této inscenaci podle mě nezbytná. Představení je sice hodně narativní, v mnoha ohledech se může zdát divadelně velmi jednoduché, ale text sám o sobě by fungovat nemohl. Inscenace je o přítomnosti. O tom, že ten příběh znovu prožíváme na jevišti. Všednost zážitků a problémů, pokud je sdílená, je umocněná.

Nedá mi to a zeptám se. Kolik prosecca vypijete za jedno představení?

Na Hronově? Já vypiji tři lahve za všechna tři představení. Lucie a Anička taky, Bára nemůže pít, proto to pijeme od ní. 

Neutrpí tím poslední představení?

Máme trochu času střízlivět mezi představenímiinscenacemi. Věřím tomu, že v určitých ohledech bude představení dokonce uvolněnější. Když jsem mluvil o sdílení zážitku, měl jsem na mysli i tuhle situaci. Představení bude jiné než obvykle, ale myslím, že neutrpí. Možná bude dokonce autentičtější.

Ptal se Honza Švácha

Kolik nám zbejvá

Zpět