Možnost chodit do divadla beru jako dar

30.7.2023

Pokud legendy neklamou, stal se Martin Baxa po Pavlu Dostálovi a Lubomíru Zaorálkovi teprve třetím ministrem kultury od vzniku samostatného státu, který na Jiráskův Hronov zavítal. (Dodejme pro pořádek, že dohromady úřadovalo za tu dobu ministrů kultury osmnáct.) Když včera v čase naplánovaného slavnostního zahájení dorazila do Hronova průtrž mračen, přinesla s sebou i možnost pořídit s panem ministrem rozhovor. Usedli jsme do hájemství šéfa techniky Jiráskova divadla, kde na nás ze zdi shlížel obří archivní plakát Vladimíra Iljiče. Přidala se k nám i kolegyně Radmila Hrdinová, redaktorka deníku Právo, a tak jsme se ptali společně.

Nemusíme nejspíš dělat oficiální rozhovor za ministerstvo kultury: to, že úřad fandí amatérskému divadlu a jak rád podporuje Jiráskův Hronov, si asi domyslíme. O vás osobně je známo, že jste možná jeden z mála ministrů kultury, kteří mají kulturu opravdu rádi, a já vím, že zejména k divadlu máte velice vřelý vztah. Jak jste na tom ale s divadlem amatérským?

Nikoliv v tom smyslu, že bych ho někdy hrál – mám divadlo a kulturu obecně rád nesmírně, ale bohužel mám velmi málo talentu. Nicméně: já pocházím z Plzně. Vím, že Jiráskův Hronov je festival mezioborový, že tu dostává velký prostor i divadlo loutkové – a Plzeň je město, které má velikou loutkářskou tradici, a to i tu amatérskou. Tím vším já jsem byl odchován. A nejde jen o loutky, celá amatérská scéna je v Plzni ohromně bohatá. Když jsem působil ve vedení Plzně (Martin Baxa byl v letech 2010–2014 a 2018–2022 primátorem města – pozn. red.), vnímal jsem, že řady mých tamních kamarádů – třeba Petra Kosová, dlouholetá redaktorka Českého rozhlasu a dnes dramaturgyně Divadla Alfa – sem jezdila a pokládala to za takový vrchol roku: vyrazit na Jiráskův Hronov.

Hraní divadla vás ale nikdy ani nelákalo? Jste původním povoláním pedagog, to se často pojí…

Ano, jsem učitel zeměpisu a dějepisu. Jako dítě jsem ale spíš miloval ježdění na hrady a zámky, k divadlu jsem se bohužel nikdy nedostal. Vlastně jednou jedinkrát, v prvním ročníku gymnázia, to tehdy poprvé přijeli gymnazisté z Německa – já jsem ročník 1975 – a nějaké divadlo jsme hráli s nimi. Ale nikdy předtím a nikdy ani potom. Já mám divadlo hrozně rád, ale v aktivním slova smyslu jsem člověk adivadelní.

Možná spíš ajevištní, vždyť do divadla aktivně chodíte. Jaké jsou vaše největší divadelní zážitky?

Ano, chodím opravdu s velkou láskou. Teď jako ministr to beru skoro jako dar, který mi moje funkce přináší. Dar je to správné slovo. Můžu navštěvovat nejrůznější divadla, od těch velkých až po moje oblíbené nezávislé soubory, divadelní spolek JEDL nebo Geisslers Hofcomoedianten. A z doby, kdy jsem do divadla chodit začínal, to byly určitě inscenace plzeňské činohry, kde hrála ona velká generace plzeňských herců, Monika Švábová, Pavel Pavlovský a tak dál.

Jak si podle vás stojí české divadlo v evropském kontextu?

Co si tak troufnu laicky tvrdit, myslím, že jsme na tom velmi dobře. Ostatně svědčí o tom i vynikající divadelní přehlídky, které se u nás konají – Mezinárodní festival Divadlo v Plzni, Pražský divadelní festival německého jazyka, poslední dobou s velmi zajímavou dramaturgií taky Divadelní svět Brno a tak dál. Myslím tedy, že špičky českého divadla v evropském kontextu obstojí. Za zrovna tak důležité považuji ale to, že ministerstvo podporuje a spolupořádá Jiráskův Hronov, nejenom akci, které slaví už třiadevadesátý ročník, ale která hlavně udržuje onen ekosystém, ono živé podhoubí, ze kterého můžou třeba vzejít skvělí herci nebo režiséři, a i kdyby ne, tak v lidech zůstává přirozená radost z toho, že sdílí svět prostřednictvím amatérského divadla.

Nacházíme se v čase, kdy na kulturu dopadá řada nepříznivých vlivů, které asi nemusím vyjmenovávat. Týká se to samozřejmě i kultury amatérské. Vy jste zároveň součástí vlády, která konsoliduje státní rozpočet. Jaké jsou v takové situaci možnosti ministra nebo ministerstva, jak kultuře pomoci?

V letošním roce jsme měli nejlepší rozpočet v historii ministerstva. V příštím roce se samozřejmě i moje ministerstvo bude muset na oné konsolidaci podílet, jistě budeme muset dělat nějaká omezení. Myslím ale, že konkrétně amatérské kultury by se to ze strany ministerstva dotýkat nemělo. Je to velké množství akcí, které společně drží pohromadě – jakékoliv narušení systému postupových přehlídek v jednotlivých oborech, které potom vyústí v přehlídky národní, by bylo trestuhodné. Ano, nějaké úspory budeme muset činit, ale – a neříkám to proto, že jsme na Jiráskově Hronovu – systém podpory neprofesionální kultury je unikátní. A nenecháme ji padnout. To teda zní tak budovatelsky, že?

Ministerstvo prostřednictvím své příspěvkové organizace NIPOS–ARTAMA usiluje o zápis amatérského divadelnictví na Seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO. To je možná taky nějaký krok, který by tomu oboru mohl pomoct…

Já tomu velmi fandím, ale stojí to velké množství práce. Nedávno jsme si to zažili s úspěšným zápisem vorařství – myslím, že obecně se nám daří ty přihlášky dobře připravovat, a věřím, že to vyjde. Určitě by to bylo zasloužené.

Jelikož jsme na Jiráskově Hronovu a jelikož jsme včera viděli Jiráskovu Lucernu, nemůžeme se nezeptat: jaký je váš vztah k Jiráskovi jako k autorovi?

Já jsem jako gymnaziální student samozřejmě nějaké Jiráskovy kousky četl k maturitě – ovšem vždycky mě Jirásek spíš zajímal nikoliv jako autor sám o sobě, ale jelikož jsem původní profesí učitel dějepisu, přišel mi na něm vždycky zajímavý ten jeho „druhý život“. To znamená, jakým způsobem my vnímáme historii prostřednictvím toho, jak ji Jirásek ve svých dílech popisoval. Jak to pořád žije a jak se leckdy s Jiráskovým pohledem na historii obtížně vyrovnáváme. Třeba jak po roce 1989 pořád hájíme české baroko a máme tendenci říkat, že nebylo takové, jak ho popisuje Jirásek. Ale pozor: z druhé strany on zkrátka ta témata vnímal dobově, a my musíme jeho dílo v dobových souvislostech vnímat. Samozřejmě nechci jakýmkoliv způsobem nasazovat Jiráskovi… psí hlavu.

Ptal se Michal Zahálka

Martin Baxa

Zpět