94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Na viděnou s Bohem
1.8.2022
Nádražní restaurace. Elegantní číšník za zvuků svižného německého swingu chystá podnik k otevření. Vzápětí přichází rozverná dívka, zvesela hodí nohy na stůl a objedná si griotku.
Nádražní restaurace. Elegantní číšník za zvuků svižného německého swingu chystá podnik k otevření. Vzápětí přichází rozverná dívka, zvesela hodí nohy na stůl a objedná si griotku. Podle hudby, mobiliáře a kostýmů záhy poznáme, že jsme se ocitli někde ve čtyřicátých letech dvacátého století. Když se dozvíme, že dívka se jmenuje Rebeka a čeká na své přátele z hudební kapely, aby si naposled poseděli před dalekou cestou, poprvé znejistíme. Záhy je jasné, že vlak, na který jedna dívka a tři muži čekají, je nedobrovolným transportem.
K inscenacím, filmům a knihám o holocaustu mám silnou nedůvěru. A priori se bojím laciného dojímání, parazitování na cizím utrpení, komercionalizaci tragických kulis, dutého patosu. Zároveň je jasné, že se jedná o téma, které je potřeba neustále připomínat a znovu otvírat. Zvlášť dnes, když přeživší holokaustu pomalu odcházejí a fašistický stát na východě vede absurdní válku ve jménu potírání fašismu. Břeclavský soubor Břetislav si je rizika citového vydírání zdá se dobře vědom, a proto si ve své inscenaci Na viděnou, sbohem dává setsakramentsky pozor, aby netlačil na pilu a vší silou hraje proti tragice výchozí jevištní situace.
Přátelé se potkávají v dobré náladě s touhou naposledy se pobavit, beze strachu a obav z toho, co jim chystá budoucnost. Z kontrastu mezi nenuceným chováním postav a tím, co ovšem divák ví o situaci Židů a Romů za druhé světové války, pak vzniká velmi funkční napětí, které drží diváckou pozornost a má taky silný emoční náboj. Emočnímu dopadu pomáhají taky krásné dobové kostýmy a rekvizity, které jednoduše, ale efektně navodí dojem autenticity. Jinak se inscenace stále drží ve velmi věcné, strohé a minimalistické rovině.
Cenná je i textová předloha - podle slov autora bylo původním záměrem scénář sestavit ze sledu židovských anekdot, až později se dostavil nápad na komplexní dramatický text. Něco z anekdotické struktury ale jako by v textu přece jen zůstalo a jednotlivé repliky jsou často břitké, úsečné, pointované. Přestože se celá inscenace odehrává vsedě za stolem a stojí celá jen na konverzaci, má poměrně spád, švih a poučeně pracuje s temporytmem. Stejně tak důraz na originální detaily, jako třeba když Josef oslovuje svoji romskou snoubenku něžně „oriente můj“, vzbuzuje žádoucí dojem autenticity.
Největší devízou inscenace jsou ovšem herecké výkony. Všech sedm herců (kromě ústřední čtveřice přátel taky číšník a čecháčkovský kolaborantský pár) se na jevišti pohybují velmi přirozeně a nenuceně, mají nesporné charisma a jevištní váhu. Své charaktery črtají jemně, ale přesně, spolu s režisérem je dotvářejí řadou detailů, které z nich dělají životné postavy, a ne oživlé karikatury židovských (v případě Rebeky romských) typů.
Protože postavy v průběhu děje v podstatě neustále vzpomínají a bilancují, text se nevyhne různým zobecňujícím tvrzením a „poselstvím“ typu: „Vždycky doufej, a dokud jsi mladá, miluj. Láska nás přežije všechny.“ Díky suverénním hereckým výkonům i podobné repliky působí v ději organicky a lyrizující akcenty málokdy upadnou k přílišné sentimentálnosti. Snad jen Simonův výlev k českému udavači působí jako poněkud plané pravdaření. Naopak ustát se daří epilog, kdy se Josef, jediný přeživší ze skupiny přátel, po válce vrací na stejné místo. Potkává tam nejen bývalou českou paničku v ošuntělém svetru (poněkud klišovitý a očekávatelný „pád“ postavy zvládla Bára Sítek Kocmánková velmi přesvědčivě a s grácií), ale taky stejného číšníka, který mu místo objednaného piva přinese na počest mrtvých přátel skleničku griotky.
Přiznám se, že patřím k těm divákům, které inscenace nijak zvlášť nezasáhla, natož aby je „rozsekala“. Velice si ale vážím uměřenosti, poctivosti a vkusu, s jakými k tak riskantnímu tématu, jakým je šoa, inscenátoři přistoupili.
Jitka Šotkovská
