Ne dokumentární, raději autorské

1.8.2023

Dramaturg a režisér Divadla Na zábradlí, člen skupiny 8lidí, autor divadelních her, pedagog DAMU Boris Jedinák se po deseti letech vrátil na Jiráskův Hronov jako lektor semináře Dokumentární divadlo. Povídali jsme si nejen o semináři, ale také o různých podobách dokumentárního divadla.

Vy jste na Jiráskově Hronově poprvé?

Já tady byl naposled před deseti lety jako účastník seminářů a divák – v době, kdy jsem ještě studoval gympl. Takže letošní účast, kdy se sem vracím jako lektor, je pro mě takovým déjà vu, reminiscenčním momentem. Když jsem tady byl naposled, byl jsem už přijatý na DAMU a věděl jsem, že se nějakým způsobem budu dál pohybovat v divadelním prostředí. Během té desetileté pauzy jsem vystudoval Katedru alternativního a loutkového divadla a začal se divadlu věnovat profesionálně, takže je pro mě hodně zajímavé zavzpomínat, jaké to bylo tehdy na začátku mé divadelní cesty. 

Máte zkušenost s lektorováním, nebo jste si musel základ pro seminář stavět úplně od začátku? 

Tolikadenní seminář jsem nikdy nevedl. Ale učím externě na alterně, což je taky poměrně čerstvá zkušenost. A tak jsem byl rád, že jsem ty přednášky na DAMU měl zrovna před tím seminářem. Takže jsem se trošku dokázal připravit na dosti vysoký počet seminaristů, který jsem nečekal. Myslím, že to společně zvládáme. 

Při návštěvě vašeho semináře mě překvapilo, jak se během dvou tří dnů dokázali seminaristi osmělit, že velmi zapáleně diskutují a zapojují se aktivně do akcí. Je vám to příjemné, nebo to ruší vaše původní plány?

Jsem z toho úplně nadšený, že jsou aktivní, všemu otevření, že do toho jdou naplno. Mě od počátku lákalo pojmout ten seminář víc jako nějakou diskusní platformu a laboratoř. Chtěl jsem ho koncipovat tak, aby to pro účastníky bylo co nejužitečnější setkání s tím, čemu se může říkat dokumentární divadlo. Chtěl jsem zprostředkovat různé strategie, se kterými tvůrci pracují, když si vybírají dokumentární materiál, ze kterého vzniká inscenace. A to nejen na teoretické úrovni nebo na úrovni inspirací existujícími inscenacemi, ale i na praktické úrovni, kdy sami účastníci semináře musí vycházet z vlastního dokumentárního materiálu a přetavit ho do nějakého divadelního tvaru. Neměl jsem původně ambici dělat ze semináře nějaký výstup, ale na základě těch pár dnů uvažujeme o tom, že bychom mohli něco odehrát ve středu večer na náměstí před divadlem.

Zdá se mi, že dokumentární divadlo je dnes docela trendy. Co pro vás znamená tenhle pojem? 

To je skvělá a hrozně složitá otázka. Přiznám se, že jsem lehce skeptický vůči pojmenování „dokumentární divadlo“. Protože diváci ve chvíli, kdy jdou na divadlo, které má tuhle nálepku, očekávají, že to bude sdělovat nějakou objektivní pravdu. Ale mám zkušenost, že ve chvíli, kdy pracujete s typem textu, který není primárně divadelní (můžou to být rozhovory, novinové články, dopisy, výpovědi svědků), je to vaše interpretace. Žádnou objektivní pravdu divákovi nikdy nenabídnete. Proto raději víc využívám pojmenování autorské divadlo. Ale nechci se vyhýbat otázce – já jsem ten seminář trošku koncipoval tak, že i v těch inspiračních videích, která jsem přinesl, jsem o dokumentárním divadle mluvil jako o politickém divadle, které má ambici vyjadřovat se k současným společenským událostem, a někdy má dokonce ambici měnit svět, pokusit se o nějakou společenskou změnu. Ukazovali jsme si to na příkladech Rimini Protokoll, She she pop, Gob Squad nebo na práci režiséra Milo Raua, který působí v belgickém Národním divadle.

Je možné, aby dokumentární divadlo bylo objektivní?

Nikdy nemůže být objektivní. I když divadlo vychází z autentických otevřených dopisů, s nimiž právě pracujeme na našem semináři, tak i když ten materiál suše přečtete na jevišti, už tím, jaký materiál vyberete, jak ho seřadíte, seškrtáte, nasvítíte, vzniká nějaký komentář. Takže to nikdy nemůže být objektivní výpověď, je to vždycky názor autorů, kteří s tím pracují.

Jaká témata vás v dokumentární tvorbě zajímají?

Dlouhodobě mě zajímá téma české historie, české identity, jaké události bychom si měli pamatovat a jaké si pamatujeme jinak. Je pro mě hodně lákavé koukat se na různé společenské a kulturní mýty, které z nějakého důvodu vznikly a dodnes s námi žijí, ale možná ty události očima někoho jiného proběhly trošku jinak, než na ně nazíráme. To je konkrétně případ inscenace Discoland, kterou jsme dělali v Divadle Na zábradlí s Petrem Erbesem. Tématem je stejnojmenný podnik v Libni z devadesátých let z pohledu lidí, kteří tam pracovali a kteří se nemohli vyjádřit k tomu, jaká byla skutečnost. Vedle absolvování DAMU jsem ještě studoval etologii, a zabýval se i tématem práce s očitými svědky, orální historií a tzv. malými dějinami, o kterých se nepíše v učebnicích, ale o kterých se může člověk dozvědět právě v osobních rozhovorech s nějakým svědkem. To je něco, co mě hodně zajímá. Divadlo je pro mě spíš způsob poznávání a rozšiřování si obzorů. 

Společně s Petrem Erbesem pracujete jako dramaturgicko-režijní tým, vaší domovskou scénou je Divadlo Na zábradlí. Co připravujete v nové sezóně?

Příští sezónu budeme s Petrem hodně spolupracovat v různých regionech. Začneme takovou netradiční inscenací v DNz pod názvem Bar o tom, co se děje na baru v průběhu představení. Pak jedeme režírovat do Olomouce operu, která se jmenuje Ad Matrem. Na hudbu Henryka Goreckého budeme inscenovat text, který vychází z reálné události, kdy se v Krušných horách ztratil chlapec. Posléze budeme zkoušet s Petrem v Huse na provázku inscenaci o sociálním bydlní v Brně. A sezónu uzavřeme na Zábradlí inscenací Bůh v Las Vegas, která zpracovává téma půlročního zájezdu našich umělců v čele s Karlem Gottem v roce 1968, kdy odjeli do Las Vegas reprezentovat československou kulturu.

Ptala se Jana Soprová

Boris Jedinák

Zpět