Nemluvíme do větru

6.8.2023

Ze souboru Stopa jsem o inscenaci Koleje beze smyslu povídala s Taťánou a Vojtěchem. Od samotné inscenace jsme se ale okamžitě dostali k okolnostem jejího vzniku a jejímu dopadu na prostředí, ve kterém členky a členové souboru žijí. 

Vaše inscenace je autorská – jakým způsobem pracujete a tvar budujete? 

Taťána: Takhle normálně nepracujeme. Toto byla nouzová situace, kdy jsme přišli o vedoucího, měli jsme měsíc do premiéry a neměli jsme nic. Takže jsme se sešli, řekli jsme, že něco vytvoříme a že chceme, aby to bylo z nás, aby to něco předalo a abychom si za tím mohli stát. 

Vojtěch: Jsme všichni z jedný školy, tím pádem nám to dalo tu volnost, že jsme byli každý den u sebe. Čili ten jeden měsíc, co nám zbýval do premiéry, jsme mohli fakt využít. A šli jsme cestou toho, že jsme měli tříhodinovou debatu o tom, co bychom vlastně chtěli říct. Z té jsme spoustu témat postupně seškrtávali a dávali k sobě, až nám zůstalo pět hlavních myšlenek, které nám leží hlavě a přijde nám dobré využít divadelní prostředky k tomu je předat.  

Taťána: Ony se ty témata seškrtaly vlastně samy. Protože my jsme řekli, že na to jeviště nevleze nikdo, kdo si nebude stát stoprocentně za tím, co říká. 

Inscenace je dost temná, psychický stav mladých lidi je v dnešní době na houby. Ale není jenom temná, na konci nabízíte východisko. Máte sami odpovědi na otázky, které v závěru pokládáte?

Taťána: Myslím, že díky tomu, že otázky pokládáme, dáváme najevo, že si to uvědomujeme. Myslím, že největší problém toho světa jsou stereotypy, do kterých lidi spadaj a do kterých se sami stylizují. Oni z nich nechtějí ven, protože jim v nich je dobře. Ale potom, když jim položíme otázky, musí začít přemýšlet nad tím, jestli jim je v nich doopravdy tak dobře. My jim nenabídneme „udělej to takhle“, ale „hele, jseš takhle spokojenej?“ To byl náš záměr. 

Vojtěch: Došli jsme k tomu, že na to chceme upozornit naše spolužáky, kteří se ženou za známkama tak, že skončí třeba až v nemocnici někteří, říct jim „dávej si bacha, zkus to promyslet.“

Taťána: Naše škola je na tohle fakt expert. Prvotní záměr byl zahrát to pro školu. Něvěděli jsme, jestli nás nechaj, jsou to prostě hodně kontroverzní témata. Tady na Hronově si to lidi přeberou zase úplně jinak, ale je to hodně interní. 

No napadlo mě to. Jste soubor fungující při gymplu a hrajete o tom, co všechno může člověku ve škole ublížit. S jakou odezvou se na škole setkáváte? 

Vojtěch: Situace z představení jsou buď nás nebo někoho, koho známe. A oni to vědí. Setkali jsem se s tím, když jsme to odpremiérovali, že někteří učitelé si nás vzali stranou a řekli nám „jo, já vím, že to tak je, ale nevím, co s tím mám dělat.“

Taťána: „A hlavně nikomu neříkejte, že jsem vám to řekl.“ Čekala jsem, že to bude větší průser, že něco rozdmýcháme. Ale když je to čistá pravda, oni nemůžou v podstatě nic říct. Myslím, že velká část tím byla zasažená. 

A spolužáci reagujou jak? 

Vojtěch: Drtivá většina ve škole to vnímá stejně. Ale jsou i případy těch, kteří prohlásili, že to není pravda. 

Taťána: Jasně, nějakým způsobem je to přehnaný, protože divadlo je prostě divadlo. Na druhou stranu si myslím, že nejsmutnější na tom vlastně je, že to není tolik přehnaný. 

A máte představu, jak dál? Prolomili jste prostřednictvím divadla tabu, hodláte v tom nějak pokračovat?

Taťána: Už to pracuje samo, spousta učitelů si to uvědomuje a přemýšlí nad tím. 

Vojtěch: I jsem si všiml, že někteří učitelé se studentů jen tak zeptají, jestli toho nemaj moc. To před tím představením nikdy nebylo. Naše úloha na to upozornit skončila.

Taťána: Potvrzujeme to tím, že objíždíme festivaly a máme úspěch. To znamená, že nemluvíme do větru, má to větší sílu než jen na prahu naší školy. 

Ptala se Kateřina Prášilová

Koleje beze smyslu

Zpět