Nemusíš mi říkat mrzáku, ale můžeš

30.7.2023

„Nemusíš mi říkat mrzáku Billy.“ „A jak ti mám teda říkat?“ „Prostě Billy.“ V myslích inishmaanských se zdá být nelogické představit si oslovení, které by nedávalo oslovenému pocítit jeho slabosti, ať už si za ně může sám, nebo ne. Havířovský soubor Sputnik se s konverzační komedií irského dramatika Martina McDonagha pustil do náročné práce na textu plném komiky stojící především na slově a jeho perfektním načasování.

Dramatika filmového režiséra a scénáristy Martina McDonagha je u nás v posledních dvaceti letech čím dál populárnější (příští premiéra Mrzáka nás čeká v září v Horáckém divadle Jihlava a za pár dní pro nás mezi mcdonaghovské inscenace přibyde koneckonců i Pan Polštář Divadla Radar). Vyznačuje se ostrými výměnami, přesnými pointami, vulgárností a výrazným černým humorem postav i autora samotného. Typicky silná nedůvěra ve vyjadřování emocí, kterou u nás známe třeba od Petra Zelenky nebo Davida Drábka, v sobě nese silnou skepsi a odpor k přílišnému patosu. V Mrzákovi McDonagh izoluje mladíka společensky méněcenného pro své mrzáctví na ostrov jménem Irsko, do světa siláckého venkova plného nudy, idiotů a šílenců bez schopnosti empatie. Cynické nejsou jenom postavy – autor nechá tělesně postiženého chlapce skončit ještě o trochu zbytečnějšího a nenáviděnějšího, než jsme si na začátku mohli myslet.

Jak už určitě někdo někdy pravil – konverzačka není umění, ale řemeslo. K úspěšnému zvládnutí vede několik zásad. Pro své potřeby zaimprovizuji několik:

1. dialogy musí stát na přesném timingu a pečlivě stavěných pointách
2. text je třeba pořádně rozparcelovat – příliš dlouhé plochy diváky unudí
3. ideální je umělecky se nerealizovat (herecky, režijně a radši ani scénograficky) a následovat text – cokoli přidaného bude inscenaci bourat
4. suchý humor nesnáší psychologii – postavy musí být chladné navzdory tomu a právě proto, co říkají

Havířovští herci na sebe navazují ve svižném tempu a s obdivuhodnou energií udrží i někdy trochu jednolité plochy některých nedostatečně členěných situací. Ilustrování emocí z prvního plánu replik by mohlo ustoupit do pozadí ve prospěch posílení zdánlivé bezcitnosti mluvčích. Lidská hloupost, směšná sebestylizace a neschopnost naslouchat, do kterých se McDonagh trefuje, by působily o poznání komičtěji, pokud by repliky byly pronášeny s naprostou samozřejmostí bez nutnosti jakéhokoli afektu (v průběhu představení mi v tomto duchu víckrát vytanula na mysli poetika McDonaghových filmů). Inscenace havířovských sice probouzí smích, ale část vtipů zůstává přítomná jen v textu. Kostýmy umisťují děj do blíže neidentifikovatelného (nejspíš) západoevropského venkovského prostředí z doby před sto a více lety a při přestavbách hraje irská lidová hudba. Několik černých kostek k sezení a pult obchůdku jednoduše strukturují hrací prostor, zbytek scénografie (police v obchodě a loďka Bobíka Bobbyho) funguje jako kulisa.

Režijní pojetí Jana Kroula nevnucuje přebytečné nadstavby, a tak je potřeba říct, že i přes náročný terén vznikla živá inscenace, která se vyrovnala s nároky obtížného žánru a která byla schopná dvakrát obstát před plným Sálem Josefa Čapka.

Mrzák inishmaanský

Zpět