94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

No tak Matěj Výborný udělal pohybový monodrama

2.8.2023

Recenze Johany Jurášové na inscenaci Okamžikoka.

Matěj Výborný udělal pohybové monodrama o dvou protikladných entitách jedné bytosti, které vylézají z jedné skříně v jednom prostoru, nápadně připomínajícím prázdný studentský byt. Obě dvě entity ztvárňuje performer sám – nejdřív paralelně jednající, potom ve vzájemném střetu, a nakonec dojde i k vítězství a převzetí moci jedním z nich. Podle mě se jedná o dvě vnitřní části téhož lidského tvora. Jednu snad racionálnější, umírněnější, klidnější – a druhou divočejší, zvířečtější, agresivnější. V nonverbální choreografii se performer přesouvá od jednoznačné pantomimické ilustrace různě běžných úkonů (jezení, pití piva, rozbíjení věcí, souboj) až k abstraktnějším kreacím reprezentujícím vítězství animálnější stránky.

Princip transformace mezi stranami je interpretačně otevřený – v temnu na začátku vábí tvora ze skříně modré světlo uzavřené v rychlovarné konvici, z níž tvor inhaluje páru před první proměnou. Po souboji mezi protiklady se ale modrá rozzáří zpoza diváků a zalévá celou scénu (dle mého odhadu se bytost na scéně i s publikem dostala do světa vnitřků rychlovarných konvic, kde řádí už jen jeho agresivní část s cigaretou a lahváčem s láskou k inhalaci vodní páry). Přechod mezi dvěma osobnostmi performer znakuje proměnou výrazu a typických gest, ale nemění se tělesné napětí, takže proměna zůstává nedokončená, jakoby vnějšková.

V inscenaci se zachází s principem představování dvou paralelních dějů jedním tělem. Dva póly jednoho tvora přecházejí od samostatných akcí do vzájemné komunikace, takže performer předvádí vždy jednoho po druhém. Když pochopíme princip, můžeme už při předvádění prvního předpokládat, co asi bude dělat druhý. Zatímco první akce jsou trochu expoziční (první se nasnídá a druhý, drsnější, analogicky otevírá místo snídaně lahváče), v druhé fázi se lze po ztvárnění jedné části dialogu bavit předvídáním reakcí. Třetí fáze už informuje jen o jednání jedné poloviny, zatímco druhou nedoslovuje, je třeba si ji představit.

Bavilo by mě, kdyby energie vysílaná do publika směřovala dovnitř a tvar by se povedlo víc uzavřít do sebe. Nevím, kudy zatím vedla cesta Matěje Výborného amatérským divadlem, ale zjevně se mu daří nacházet jazyk vhodný pro vlastní osobité vyjádření. Jestli teda v anotaci nekecá. Neurčitý příběh vnitřního sporu mezi dvěma částmi jedné osobnosti a vyrovnávání se s bodem proměny sice pro diváky nekončí jednoznačně, ale podle výrazu na Matějově obličeji mizejícím na konci za skříní došel rozřešení.

Zpět