O česko-slovenském a slovensko-českém sdílení a dělení

31.7.2023

„České loutkářství se od 1. prosince 2016 ocitlo na seznamu nehmotného dědictví UNESCO… Podle Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu v Česku nyní působí devět profesionálních loutkových divadel, stovka nezávislých skupin a dalších 300 amatérských“. To je oficiální zpráva, kterou lze najít na webu. Mám v čerstvé paměti vyhlášení tohoto triumfu na Loutkářské Chrudimi, kdy se nás tak trochu dotklo, že Slováci byli jmenováni na prvním místě. No, Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů – což je součást delšího názvu společné inscenace hradeckého divadla DRAK a Bratislavského bábkového divadla, tedy Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a Zbojník – posunul Čechy na místo první. A tak to dozajista má být, protože jsme prostě větší! A máme lecjaké ceny, že?!

Kromě toho, že inscenace kombinující loutkářské a činoherní herectví, kterou textem opatřil Peter Galdík a Tomáš Jarkovský a na režii se podíleli Šimon Spišák a Jakub Vašíček, ukazuje skutečné loutkářské mistrovství (projevující se především v drobných detailech) a rozmanitost loutek především tadičnějšího rázu, je tu samozřejmě mnohé navíc. A mohou se bavit jak děti (pro diváky od deseti let), tak dospělí. Inscenace je totiž kromě připomínky společného vstupu do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO věnována méně slavné kapitole společných česko-slovenských či slovensko-českých dějin, totiž rozpadu pracně vybudované Republiky československé.

Chytrým způsobem, v němž jsou zakomponovány i hádanky a odkazy z dějin našeho loutkářství, poukazuje prostřednictvím dvou hrdinů, českého Kašpárka a slovenského Jura Jánošíka, na všemožné nešvary národních povah a možná i podstatu problému někdejšího soužití v jedné republice. Není to ovšem urážlivé, i když je to dosti ostré a trefné. Proti slovenskému sklonu k patosu a až nesnesitelně romantické rétorice je tu poukazováno na český sklon k selankovitosti, a zároveň i k jisté „vyčůranosti“ (nebo raději chytráctví?). Nicméně jak se ukazuje, obě národnosti se mohou vhodně doplňovat, Janošíkovská revolucionářská zbrklost a tlačení na pilu je vyvažována Kašpárkovou vynalézavostí, vtipkováním, popichováním a schopností nenásilnou cestou na nepřítele vyzrát.

Samozřejmě: tím, že inscenace je určena (prvořadě?) dětem a mládeži, dochází tu k některým zjednodušením a nápovědím. Týká se to třeba mluvy: hraje se v češtině, slovenštině i českoslovenštině, a dokonce i maďarštině. Nápis nad oponou loutkového divadla LOUTKÁŘI SEBE napovídá hned několikrát: jednak jako nápis připomínající oponu Národního divadla, dvojjazyčnost obou národů, ale i kudy povede „hranice dělení“. Pokud budeme doplňkový program Jiráskova Hronova vnímat především jako inspiraci pro amatéry, pak je toto představení trefou do černého. A to hned v několika aspektech – ať už jde o chytrý, neprvoplánový humor, originální zpracování historických témat, či samotné herectví, které velmi dovedně kombinuje nejrůznější styly a žánry.

Kašpárek a Zbojník

Zpět