94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
O slaměném klobouku a také o důležitosti komparsu
1.8.2021
Uvedení labichovsko – horníčkovského Slaměného klobouku v době, kdy do sametových sedadel Jiráskova divadla zasedli pánové a dámy z oficiální zahajovací delegace, svědčí o tom, že programová rada ví, jak udělat radost.
Uvedení labichovsko – horníčkovského Slaměného klobouku v době, kdy do sametových sedadel Jiráskova divadla zasedli pánové a dámy z oficiální zahajovací delegace, svědčí o tom, že programová rada ví, jak udělat radost. Pryč s alternativou, chceme poctivou zápletkovou komedii! A tou bezpochyby Slaměný klobouk je. První adaptace u nás patřila Werichovi a Voskovcovi a odehrála se v Hudebním divadla Karlín v roce 1963 (pro zajímavost – M.Horníček v ní též alternoval). Ta druhá – již horníčkovská - adaptace měla premiéru v roce 1979 ve Velkém divadle v Plzni. V devíti dalších profesionálních uvedeních už boduje Horníček 8:1 vůči V+W. Vzhledem k tomu, že o skutečné komedie je nouze, a jsou nejžádanějším diváckým zbožím, není divu, že po Slaměném klobouku sahají i amatéři. I když udělat dobře takovou komedii na scéně není vůbec snadné. Chce to totiž neobyčejný drajv a zejména přesnost v prezentaci jednotlivých gagů. Škodí přibližnost, s kterou se právě u amatérů často setkáváme. V případě Divadelního spolku Vojan z Libice nad Cidlinou uhráli herci + tanečnice čestnou remízu, s několika velmi příjemnými bonusy. Nebudu se pouštět do francouzských jmen, nicméně dík patří především ústřední pánské trojice, kterou bylo dobře slyšet a která si opravdu slušně zařádila. Poradit si s horníčkovskými obraty není jen tak (upřímně řečeno, pamětník si vždy mimovolně připomene témbr jeho hlasu a schopnost zvláštního nenapodobitelného akcentování slov, ale myslím, že dnes už se jeho typický projev objeví jen sem tam v televizi v talk show pro pamětníky, a jeho minimalistický projev se skvělým načasováním gagů je téměř zapomenut).
Od teoretizování se tedy vrátím k libické inscenaci. Bezpochyby si letos odnese titul nejzalidněnější inscenace (19 lidí na scéně!) a zároveň charakteristiku příjemně rozverné podívané s lehce erotickým bonusem. Zkušenost režiséra Jaroslava Vondrušky je patrná, aranže průvodu svatebčanů putujících zmateně, ale zarytě po stopách ženicha po Paříži mají půvab němých filmů. A zdá se, že některé povedené gagy si přidali i sami protagonisté (např. utírání potu a ochlazování čela šavlí mladého poručíka). Po choreografické stránce je znát, že s pohybem pomohl Martin Pacek, protože kankán, dnes už na scéně příliš nevídaný, si zaslouží být proveden solidně. I když chytlavý je vždy. A to i v případě, že jednotlivé tanečnice nejsou jako z jednoho soustruhu. Výborný je i nápad propojit proměny scény s tancem. Mimochodem, právě jednoduchá, úhledná scéna schopná rychlých a velmi funkčních proměn (zde přizvali další profesionálku Kateřinu Baranowskou), stejně jako pestré líbivé kostýmy dodaly inscenaci potřebný šmrnc. Mimochodem, tato inscenace velmi pregnantně ukázala, jak důležité pro zdar představení je mít nejen zajímavé protagonisty, ale nezbytně také schopný kompars.
