94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Plíhalovsky poetické Psycho

6.8.2022

Soubor Divadla MY Plzeň se na festivalu představil inscenací úpravy experimentálního textu respektive divadelní adaptací psychotického románu Hany Lehečkové „SVATÁ HLAVA“.

Příběh je založený na záznamech chlapce, který je mentálně zaostalý, pravděpodobně trpí autistickou poruchou spolu s určitým druhem obsedantně-kompulzivní poruchy a aby toho nebylo málo, projevuje se tak trochu i jako voyer. Svědčí o tom fakt, že pečlivě dodržuje jakési pravidelné rituály (detailní popis postupu oblékání), propadá nezvladatelným návalům vzteku jako malé dítě, cestu z frustrace nachází pomocí nutkavého jednání všechno „urovnávat“ a nivelizovat.

Sólový part této inscenace příběhu interpretovaný vynikajícím Františkem Kaskou, který je přesně vedený režisérkou Renatou Vordovou, přibližuje chlapce žijícího v domě se svou matkou a babičkou ze sociálně slabého prostředí. Neustálé hádky mezi nimi chlapce silně denervují a nutí ho ujíždět z něho na kole a hledat tím svou vlastní svobodu a identitu. Nedobrovolné návštěvy kostela, nezralé chování jeho nešťastné matky, která svého syna není schopna do poslední chvíle přijmout. Prázdná náruč jeho babičky, která chlapce donekonečna před matkou obhajuje.

Jednoduchá scéna založená na židli a pojízdném stojanu s oblečením na ramínkách, kdy hnědý svetr představuje jeho matku, šedivý župan jeho babičku a žluté triko představující Sandru… jeho první iniciační milenku. Naplněná loutkoherecká práce v symbióze s autentickým „plíhalovským“ hereckým projevem dokonale slouží předloze a povyšuje ji na silný, nejen divácký, divadelní zážitek, který je protkán lidskostí a tématem vzájemné tolerance a vnitřního sebepřijetí tohoto „božího dítěte“. Jízda na kole, iniciační soulož v bunkru nebo obraz posledního rozloučení se svou babičkou… budou na dlouho obrazy, které hned tak nevymizí z mé paměti.

Příběh outsidera, který je uzavřený nejen do svého vnitřního světa, ale také do světa jeho matky a babičky. Člověka, který nemá úniku ze své situace, kromě světa své vlastní fantazie. Režie pracující silně přes obraz a rytmizaci dociluje silného emočního zážitku a pocitu ztotožnění se z postavou hlavního představitele. Inscenace, která zaznamenává, nevydírá, baví i dojímá zároveň, má můj velký obdiv a respekt. S velkou pokorou, pílí a trpělivostí vypravuje příběh jednoho z nás, který má právo na život a svrchovanou lidskou důstojnost. Inscenace se přitom neutápí sama v sobě a velmi osobitým způsobem promlouvá k divákům. Nemusíte přijmout způsob její interpretace, ale měli byste přijmout její podstatu. Jinakost nesmí vést ihned k odsudku. Lidská duše je příliš složitá na to, abychom ji mohli jednoduše zatracovat. A opět díky za dramaturgickou volbu předlohy a její skvělé naplnění. Díky!

Jaromír Hruška

Zpět