94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Pollocka dlouho obdivuji

2.8.2023

Rozhovor se souborem Divadelní klub Jirásek (Maud, Lionel a prst Jakcsona Pollocka).

Po představení Divadelního klubu Jirásek jsme o několik odpovědí požádali jednoho z protagonistů a zároveň režiséra Václava Klapku.

Jak jste se dostali k tak kvalitní předloze, jakou je Sachsova Maud, Lionel a prst Jacksona Pollocka?

Dostali jsme tip. Měli jsme na výběr z několika titulů a tento text se mi zdál nejvhodnější nám na tělo. Trochu jsem jej upravil, aby nám šel do pusy a aby to více odpovídalo dnešní realitě. A pak jsme začali zkoušet.

Asi není úplně jednoduché dělat takovou inscenaci ve dvou lidech…

Bylo to dané covidem. Začali jsme to dělat v té době, kdy se velká plátna inscenovat nedala. Zkoušeli jsme v obýváku u Vlaďky a vlastně jsme tak udělali z nouze ctnost.

Režíroval jste sám sebe. To vždy přináší určitá rizika. Neměl jste obavy?

S takovou herečkou, jako je Vlaďka Zborníková, to není žádný problém.

Znal jste Jacksona Pollocka již před touto hrou, anebo jste si jej díky této inscenaci pro sebe objevil?

Znám ho dlouhou dobu a mám ho rád. Obdivuji jeho plátna. I z toho důvodu jsme vlastně tento text inscenovali. Říkali jsme si, že to není pouze o lidech, ale také o tom, jak kumšt zasahuje do života lidí. Přišlo nám to jako nosné a zajímavé.

Z vaší inscenace mi vychází, že mezi životem a uměním je rovnítko…

Ano, je to určitě tak. Umění odráží život.

Jak vnímáte atmosféru, kterou inscenace mezi diváky vyvolává?

Musím zaklepat, ale v podstatě jsme se nesetkali s negativní reakcí. Pro mě to znamená, že diváci naše představení berou. U starší generace jsme to předpokládali, ale skutečnost, že inscenaci bere i generace mladší, to mě velice těší. Myslel jsem si, že mladí potřebují nějaký experiment, ale tohle je klasické divadlo a stejně to pro ně funguje. Když má klasické divadlo téma, je zřejmě zajímavé i pro mladé diváky.

Na konci říkáte, že nikdo nic neví…

Nikdo nic neví, ale když se člověk dívá na to, co lidé v hledišti nevědí, říká si, že divák nakonec může něco vědět. Z toho, jak reaguje. Sám na sobě to ovšem člověk nepozná. To mu musejí říct ti ostatní.

Ptal se Honza Švácha

Zpět