94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Proměny jedné Mařky

30.7.2023

Recenze Jany Soprové na inscenaci Mařka.

Klasická předloha, klasický soubor, klasická inscenace. Tak by se dal nejlépe charakterizovat nejnovější projekt divadelního souboru Máj v režii Jaroslava Kodeše. Ten také zdramatizoval povídku Johanna Urzidila Poslední zvonění, navzdory dvěma již existujícím dramatizacím. Přiznám se, že ta první od Davida Jařaba, která pod názvem Kvartýr měla premiéru na Nové scéně Národního divadla v roce 2014, vymizela z mé paměti jako pára nad hrncem, a odnesla jsem si z ní pouze pocit zvláštní nudy. O druhé dramatizaci Terezy Boučkové jsem se dozvěděla až nyní – ovšem letos v květnu měla premiéru v Divadle v Dlouhé v režii Hany Burešové. Takže inscenace, na kterou jsem šla, pro mě byla velkou neznámou – a musím říci, že mě v podstatě příjemně překvapila. Je to ten typ představení, které nepřináší žádné převratné scénické postupy, je založeno na jasném srozumitelném příběhu, malebné vizuální stránce a výrazných, psychologicky zajímavých výkonech. V tom je inscenace cenná, i s tím dodatkem, že představitelka Jožky Dorota Vopařilová v této roli na scéně debutuje. Příběh tedy názorně ukazuje psychologické proměny dvou mladých žen, které se dostanou do výjimečné životní situace a poradí si s ní po svém. Bohužel tak, že to ani jedné nepřinese užitek, naopak vše dospěje k nešťastnému, ba tragickému závěru (podrobnější zamyšlení by nás dovedlo ke kořenům jejich chování, totiž k dnes tak oblíbenému tématu – traumatu z dětství, kdy byly obě znásilňovány hodným strýčkem).

Na praktické, funkční scéně, která zastupuje především interiér bytu, ale v proměnách může sloužit i jako další prostředí,jsou paralelně rozehrány dvě linie příběhu. Jednou z nich je zrání Mařky, která se nečekaně z pozice služky vyšvihne do role milostivé paní a náležitě si tuto pozici vychutnává. Po vzoru vztahů mazáků a bažantů pozve svou méně úspěšnou sestru, aby jí „sloužila“. Situace se ovšem nečekaně zvrhne, když dívky navštíví restauraci v doprovodu německého amanta a dostanou se tu do konfliktu s opilým esesákem. Tady pragmatická Mařka zůstává v pozadí, zatímco do té doby zakřiknutá Jožka projeví až nečekanou agresivitu, a vyslouží si tím nejprve vězení, ale následně obdiv a ochranu příslušníka SS Flaschenknopfa. Situace se obrací a Jožka se vzrůstajícím sebevědomím nejenže začne využívat Mařku jako služku, ale také vymýšlí, jak se zbavit nepohodlného domácího. Téměř šachová partie sester, u nichž se snaha manipulovat ostatními zvrhne ve vlastní šach mat, má svá problematická místa, především v ne vždy fungujícím temporytmu. Nicméně herecké výkony protagonistek získávají sympatie diváků. Anna Kocábková jako Mařka velmi dobře zvládá přerody své hrdinky z ušlápnuté služtičky v panovačnou milostpaní a následně v mladou ženu, která v sobě mobilizuje lidskost a pokusí se zachránit domácího, až nakonec dospěje k rezignaci a odevzdanosti smrti (je zajímavé sledovat v detailech proměny jejího obličeje, v němž lze odečíst jednotlivé nuance jejích pocitů). Dorota Vopařilová působí zpočátku nepříjemně pasivně až neuměle, ale posléze rozjede s překvapivým temperamentem kolotoč manipulací a školy svádění, promění se doslova v dračici. Třetím výrazným – i když lehce schematickým – charakterem je sousedka Hákoška Magdaleny Procházkové, onen nepříjemný slídivý typ, který lze nalézt v každé době. Zvláštnosti, které vedle psychologicky propracovaných charakterů inscenaci oživují, jistě mohou být pro mnohé diváky diskutabilní. Hodně záleží na každém, jak se s nimi popasuje. To se týká polonahoty/převlékání mladých žen na scéně, ale také slow motion scény hospodské bitky, která působí tak trochu jako z jiné hry. Nicméně, jako celek, k jehož dramatičnosti přispěla i naléhavá hudba Jiřího Strohnera, působí představení divácky vstřícně, a chvílemi dojemně.

Zpět