94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Punková spektakulárnost naivní sci-fi pohádky

4.8.2023

Recenze Johany Jurášové na inscenaci Za pět minut dvanáct.

Představení suchdolského souboru předcházely různé zvěsti. Fotografie z programu slibovaly bizarní zážitek a vrabci na střeše redakce tvrdili, že to ještě dalece přesáhne naše představy. Nebudu lhát, stalo se. Viděla jsem dnes v Jiráskově divadle cosi, co by mě samotnou potěšilo, snad i celkem pobavilo, ale mohutnost reakce 350 diváků z 390 způsobila neméně mohutný zážitek.

Všichni se dobře bavili nad funkční absurditou postavenou na srozumitelné analogii našeho světa s fiktivním vesmírným mikrokosmem, která byla navíc dotažená do nečekaného maxima. Scénář sci-fi pohádky si napsali inscenátoři Lenka a Vít Chaloupkovi sami. Princezna po smrti otce zdědí zchudlou zemi a malého robota, který má dle Manuálu na řízení království pomoci princezně s jeho obnovením. Doporučení Manuálu a princeznin odpor k nim způsobí katastrofu (princeznu sežere černá díra), kterou pak robot i přes různá úskalí po zbytek pohádky řeší. Mnohá zákruta, do níž dokážou manželé Chaloupkovi svoji zápletku dovést, je očekávatelná asi jako dopsání všech recenzí Zpravodaje před půlnocí. Mimo Mlhovinu silně evokující pozemské lesní bludičky, Rudého obra, který ze žárlivosti přebral trochu labilní Bílé Díře Trpaslíka, a Černé Díry, která se zajímá jen o to, co by mohla sežrat, figuruje nakonec v příběhu telefonní spojovatelka, která sice všechny životně důležité hovory s princeznou přeruší, zato ale poskytne souřadnice černé díry a jediné, po čem touží, je slyšet žádost o ruku přes telefon. Cesta robůtka za záchranou princezny připomíná strukturou videohru typu skákačka (doporučuji např. Alex the Allegator), včetně tří epických soubojů seřazených podle náročnosti protivníka (a tedy epičnosti souboje) a včetně skákavých přesunů robůtka mezi scénami v kosmických botách, které neustávají v kosmickém blikání. Správná sci-fi pohádka zprostředkuje i morální ponaučení a my odcházíme s humanistickým poselstvím, že umělá inteligence není tak dokonalá, jak bychom si mohli myslet, a ne vždycky vyzraje na zdánlivě nedokonalou, emocemi ovlivněnou lidskou intuici.

Maximum kreativního potenciálu tvůrci vynaložili na zhotovení scénografie, kostýmů a technických efektů low budget výroby (dominujícím materiálem scény je igelit, bublinková folie, alobal a plast). Krása nespočívá ve funkčnosti, ale v nápadu a designu „ručně a s láskou dělaný“, jako se dělají rekvizity a kostýmy na dětský tábor. Několik různých projekcí hvězdné oblohy a mlhovin, zavírání opony jako smrtící objetí mlhoviny, kouřostroj a štychy – technologie ale není použitá jenom k ilustraci – kromě živých herců jednu z postav zastupuje nahrávka (Spojovatelka), jednu ženský hlas v mikrofonu (Manuál), a jednu dokonce nahrávka, projekce a opona (Mlhovina). Trojčlenná kapela doprovází účinkující nahrávkami a živou hudbou, třeba v podobě vesmírné varianty nějaké z pozemských písniček typu kočka-leze-dírou. Kostýmy typových postav jsou postaveny na barevné symbolice – dvě protikladné síly černá a bílá, dva červení agresoři a růžová princezna, kterou zachraňuje zlatý hrdina.

Již po několikáté za festival by se mohla vkrádat otázka, jestli je opravdu tohle všechno potřeba, protože doslovnost, ilustrace a popisnost kraluje tvaru. V tomhle případě potřeba je. Protože v opulentnosti a punkové spektakulárnosti a přitom naivitě a prostoduchosti to celé spočívá. Konec poslední scény představení se buď nemohl odehrát kvůli hřmotnému potlesku, nebo se tvůrci rozhodli evidentní konec prostě nedoříkávat. Za umný střih i za svižnou inscenaci suchdolskému souboru vřelé díky.

Zpět