94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Seminář HaR
1.6.2021
Seminář HaR jako Herec a režisér vlastně přibyl poté, co se ukázalo, že zájem seminaristů JH přesahuje nabídku.
Seminář HaR jako Herec a režisér vlastně přibyl poté, co se ukázalo, že zájem seminaristů JH přesahuje nabídku.
Jan Holec, režisér a umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v Ostravě byl osloven až v červnu, ale rád přijal. Nedivím se. Otázek, které vzbuzuje potenciální spolupráce režiséra s hercem, jejich společné úsilí dosáhnout autentického výsledku, patří k nejzajímavějších úkolům divadla. Přicházíme s fotografem na desátou, v době, kdy jsou už seminaristé ve třech skupinkách rozprsknutí po celé budově, a pracují na svých zadáních. V přípravě pozorovali a „naposlouchávali“ v ulicích Hronova rozmanité situace, a dialogy, a teď mají za úkol nějakým způsobem je zpracovat do krátkého dramatického tvaru. Využívají k tomu prostředí, které si vybrali, tedy většinou dveře a prostor před nimi. A tak společně s režisérem Holcem a jeho asistentkou Magdou putujeme po škole. Nejprve jsme přítomni scénky s dítětem, které se snaží přinutit maminku, aby mu u stánku koupila oříšky, druhá situace je asi všem důvěrně známá, a byť se – podle slov lektora - chtěli vyhnout „fekálnímu dramatu“, tato nejbanálnější lidská situace fuguje – zavřené dveře, a vám se zoufale chce… Do třetice se ocitáme v situaci kluka, který čeká v rámci blind date před divadlem na dívku, která nejde a nejde….
Jedná se vesměs o jednoduché situační etudy, ktePotřeba vyjádřit se k člověku, světu, a k sobě v tom světěré „režisér“ a „dramaturg“ rozpracovávají společně s herci. Lektor jim vzápětí radí, jakým způsobem lze scénku obohatit, jak si klást překážky, vytvářet prostředí, v němž musí účastníci příběhu vymýšlet rozmanitá, mnohdy absurdní řešení. Pak necháváme skupinky pracovat samostatně a povídáme si o tom, co by se měli účastníci během semináře dozvědět.
„Na základě názvu Herec a režisér jsem se chtěl soustředit na spolupráci těchto dvou složek, protože režie není možná bez herectví. Po zkušenosti s porotcováním na různých přehlídkách vidím problém v nepřesné komunikaci mezi režisérem a hercem. A není úplně zřejmé, jaké je přesné rozdělené rolí; kdo má jakou odpovědnost v tvůrčím procesu. Snažím se frekventanty navést k tomu, jak režisér může správně motivovat herce. Jakou provokativní metodu zvolit, aby bylo dosaženo kýženého výsledku, ke kterému společně míříme. Snažím se nabádat herce k tomu, aby si ujasnili, jak se režiséra ptát, co vlastně oni sami potře- bují a co můžou režisérovi nabídnout, aby byli v tom tvůrčím dialogu aktivním partnerem; aby jen nečekali na režisérovy přesné pokyny, které mají často technický ráz. Tady nejde o režiséra diktátora, ale režiséra, který nabízí hercům partnerství. Dbám na to, aby byly na sebe obě strany náročné, především pokud jde o přesnost zadání; pak samozřejmě, aby skrz dramatické cítění, smýšlení směřovali k dramatické situaci, a okol- nosti si uměli nastavit tak, aby je nutily v těch si- tuacích jednat. Od začátku jsme si prošli nějakým vývojem, dostali jsme se k pojmům: dramatická situace, jednání, chování, scéna. Postupovali jsme od začátku s různými zdroji, vytvářeli jsme jakési fotografi e, mizanscény, které jsme inter- pretovali a rozehrávali. Pracovali jsme s obrazy a fotografiemi, a postupně se dostali k dialogům, interpretaci a rozehrávání dialogů pak k fabulaci režijní a herecké.“
A co je podle Jana Holce nejdůležitější předklad pro to, aby člověk mohl dělat režii? „V prvé řadě je dle mého důležité dramatické cítění, schopnost dramatickou situaci v textu vyhledat, pojmenovat a cítit ji. Mít v sobě ten vnitřní konflikt a být schopen ho projevit. Další věc je obrazové vidění; to znamená, že čtení tex- tu evokuje nějaké obrazy, že je člověk schopen si situace vizualizovat. Obě tyto discipliny se dají rozvíjet, trénovat. Ale to základní je mít potřebu se divadlem vyjadřovat. Vnímat jako nezbytnost vyjádřit se prostřednictvím divadelních prostředků. To je základní motor pro tvorbu, která nese nějaké téma, vyjadřuje se k člověku, ke světu, k sobě samému v tom světě.“
Jana Soprová
