Šest dizošů s cibulkou

5.8.2023

Sehnat dnes šestici tak nějak věkově podobných herců ve středním věku (což z divadelního hlediska zahrnuje dle mého soudu vlastně všechny, kteří nevypadají jako teenager) je docela umění. Najít pro ně drama o šesti mužských postavách už se pak může zdát rozhodně jako problém menší. Jenže najít českou hru žijícího autora, která ještě nikdy neměla plnohodnotné jevištní uvedení, a dát dohromady onu šestici střeďáků dohromady v takové souhře, že člověka ani nenapadne, že jsou téměř každý z jiného souboru, tak to už je skutečně dramaturgicko-režijní majstrštyk. A ten se právě podařil dramaturgyni Petře Richter Kohutové s režisérem Jaroslavem Kodešem při realizaci inscenace hry Pavla Kohouta Sex. 

Příběh šesti disidentů partyzánsky zakopaných v zemljance v pražské Stromovce plánujících teroristický útok na vlakovou soupravu nad hrncem podivné gurmánské speciality jménem furniklovice je autorem žánrově zařazen jako dramolet(a) a byl napsán v létě 1976, půl roku předtím, než reálné předobrazy postav (Havla, Kohouta, Klímy, Vaculíka, Klimenta a Kosíka) společně založily Chartu 77. Stylově by se dala zařadit mezi hry, které nazýváme termínem vaňkovky, a autor ji koncipoval jako poctu svým tehdejším kamarádům (z kterých je mimo něj naživu již jen o tři roky mladší Ivan Klíma). Tyto okolnosti jsou pro čtení Kodešovy inscenace svým způsobem nepodstatné, neboť má vlastně dvojí možné publikum: těch pár poučených chytrolínů, kteří se baví vzájemnými narážkami postav na reálný život a zážitky z disentu, a pak úplně všechny, kteří jednoduše sledují partu nesnesitelných nemotorných intelektuálů, kteří se nejsou schopni dohrabat k žádnému pořádnému činu a místo toho jen zbaběle klábosí a opíjejí se. 

Děj se ze stísněného prostoru zemljanky nikam nepřesune (to nebývá v rámci jednoaktovek ani běžné), pouze do ní postavy postupně přibývají a atmosféra tak houstne nejen dýmem ze Sašových doutníčků a vůní Vaškovy smažené cibulky, ale i neustálým osočováním se navzájem. Tuhle houstnoucí atmosféru se hercům podařilo vytvořit s neuvěřitelnou lehkostí a přesností. Každý jeden z týmu ví, kdy má udělat tu správnou pauzu, vrhnout nenávistný pohled nebo popíchnout jiného tou správně zacílenou replikou. Jsou také věrně charakterizováni vnějškově, kostýmem (ve výpravě Gabriely Pojerové), ale i osobitým hereckým projevem, kterým se (díky bohu!) nesnaží reálné osobnosti, jež představují, napodobovat. Výměna názorů je navíc napínavá a vzhledem k tomu, že hru nejspíš málokdo četl (vyšla knižně již několikrát), dokáží herci udržet diváckou pozornost i přes svoji úpornou snahu diverzní akci donekonečna spikleneckým okecáváním odkládat.

A k tomu všemu to ještě není jenom bezuzdná sranda. Režisér se sice nesnaží o nějakou aktualizaci, ostatně to není v kontextu této hry ani možné, ale nechává velmi dobře (a tím myslím mrazivě) vyznít okolnosti vnějšího –⁠ totalitního –⁠ světa, který partičku utlačuje. A příběh bandy kluků v bunkru, kteří kujou pikle proti nepřátelům, je přece platný a zábavný všude a v každé době.

Sex

Zpět