94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Severní vítr je krutý a krásný
6.8.2022
Meotarové divadlo Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé patří tradičně k dychtivě vyhlíženým událostem, jakmile se objeví ve festivalovém programu.
Meotarové divadlo Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé patří tradičně k dychtivě vyhlíženým událostem, jakmile se objeví ve festivalovém programu. Tomáš Hájek, jako by si libující v příbězích rozporuplných hrdinů, tentokrát sáhl po tragickém osudu zapomenutého polárníka Augusta Salmona Andréeho, který se na sklonku devatenáctého století pokusil se svými dvěma druhy neúspěšně dobýt severní pól. Na základě deníkových záznamů Hájek švédského dobrodruha líčí jako bláhového vizionáře, který neochvějně věří ve svůj plán, i když se ukazuje, jak žalostně nepromyšlený jej má. Touha dobýt svět je tu líčena bez příkras, ale přece i s pochopením pro klukovské sny o velkých činech a slávě. Průkopnické cesty a objevy a celé dobyvatelské milieu 19. a počátku 20. století tak Hájek ukazuje nejenom z obvyklejší hrdinské perspektivy, ale na švédském inženýrovi jej demonstruje také v jeho bezohledné a nabubřelé podobě. Andrée je nejen zapálený a nadšený pro věc, ale taky nad míru samolibý a bezohledný.
Tomáš Hájek tentokrát mnohem častěji opouští své místo za meotarem a z pozice vypravěče vstupuje do role samotného Andréeho. S přehledem obsáhne jeho nerdský zápal a umanutost, ale podaří se mu taky vystavět efektní dramatický oblouk až k závěrečnému bilancování ve světle polární záře, kdy si snad vůbec poprvé uvědomí zodpovědnost za smrt svých mladých souputníků (z kraje výpravy si jen pošetile liboval, jakou až synovskou důvěru k němu oba společníci musí mít).
Přestože v inscenaci je pořád několik vtipných meotarových scénických řešení, jak jsme od Tomáše Hájka zvyklí (třeba skákající dav ve stockholmském přístavu, střihové zmenšování balónu při jeho odletu k pólu apod.), je meotar využíván mnohem víc jako rekvizita, na které se promítají doprovodné materiály k Andréeho výpravě, než jako ústřední médium vyprávění příběhu. Z žánru specifického loutkového-animovaného divadla se Hájek v inscenaci zlehka dostává už spíše na pole činoherního monodramatu. A poradí si s ním nakonec velmi obstojně.
Smysl Andréeho příběhu je pak dopovězen v epilogu inscenace, ve kterém jsou po třiceti letech dovezena těla členů výpravy do Stockholmu, kde nadšený dav vítá hrdiny, kteří přinesli oběť za větší slávu lidstva. Zdravici posílá i Umberto Nobile, jemuž se také díky Andréeho experimentům s vodíkovým balonem podařilo dosáhnout severního pólu ve vodíkové vzducholodi. Velké úspěchy by se nepodařily bez řady předcházejících neúspěchů. Zřejmě se neobejdou ani bez notné dávky bláhovosti. A i v porážce může být kus velikosti a hrdinství.
Jitka Šotkovská
