94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Síla jemnosti
3.8.2021
Stáli jsme na náměstí, usrkávali ze zkumavek a schovávali se pod stříškou koktejlového stánku před slejvákem. Vydrželi jsme tam tak stát hezkou chvíli, než jsme zjistili, že vůbec žádný slejvák není
Stáli jsme na náměstí, usrkávali ze zkumavek a schovávali se pod stříškou koktejlového stánku před slejvákem. Vydrželi jsme tam tak stát hezkou chvíli, než jsme zjistili, že vůbec žádný slejvák není: pršet mezitím prakticky přestalo, ale dokonalou iluzi skrznaskrz nevlídného počasí obstarával zvuk vodotrysků chrlících vodu bez ohledu na počasí (což, jak poznamenala kamarádka Lenka, je trochu jako zapálit u hořícího domu ještě prskavku). Je to vlastně velice divadelní efekt: jak postačí jen naznačit a příjemcova imaginace už si domyslí, co je třeba, aniž by si to příjemce vůbec uvědomil.
Že není nutné sdělovat stejnou informaci více prostředky, bylo jedním z průběžných témat včerejšího Problémového clubu, a já u toho myslel na jistého vysoce postaveného profesionálního režiséra, v jehož inscenacích se pravidelně na scéně vyskytují židle určené k tomu, aby jimi postavy ve chvílích velkého emočního vypětí házely po místnosti. Občas žertuju, že bych o něm rád napsal monografii nazvanou Síla jemnosti. Od tohoto hronovského deště-nedeště by se mohl inspirovat: jak málo může vést k velkému dojmu.
Od té zkumavky jsem potom zamířil do Myšárny – abych si záhy uvědomil, že některá sdělení jsou přeci jen předávána snad až příliš jemně. Ta změť paralelně probíhajících, neustále se navzájem utápějících příběhů mě uondala a ve výsledku jsem neslyšel v plném znění vůbec nic, ale jisté téma (jakkoliv dost možná zcela nezávislé na intenci tvůrců) jsem si v ní našel.
O nejrůznějších světových tragédiích se dozvídáme v rychlých televizních šotech nebo na facebookovém feedu; informace jsou tak snadno dostupné a je jich takové množství, že je někdy skoro nemožné plně si uvědomit jejich hrůznost, rozměr a dosah. Když jsem poprvé četl rychlou zprávu o tornádu na Hodonínsku, věnoval jsem tomu pozornost jen jako jakési meteorologické kuriozitě. Tak nějak podobně na mě působil ten příval příběhů, z nějž jsem si nakonec nevybral ani jediný.
Inscenace Strategie růže se pro mě stala divadelním ztvárněním téhle informační deflace – a jakési kolektivní poruchy pozornosti, kterou tahle deflace způsobuje. Pevně ale doufám, že si schopnost soustředění a pochopení pro náznak zachováme. Že nebudeme ani v budoucnu potřebovat, aby postavy pohazovaly mobiliářem, abychom pochopili míru jejich citového pohnutí. Jsem v tomhle ohledu vlastně celkem optimista: o inscenace, které nepotřebují všechno divákovi strkat třikrát tlustě podtržené až před nos, není na Hronově nouze. A taky tu není nouze o diváky, kteří tuhle jemnost docení.
Mé podvědomí se stalo obětí ještě jednoho klamu, tentokrát jaksi emocionálního. Pár kamarádů, které mám s Hronovem pevně spjaté, už muselo odjet – a já z toho získal už v neděli dojem, že nám ten festival začíná končit. Asi proto, že je mi tu s vámi všemi, v téhle vespolnosti chytrých a milých lidí, tak dobře – tak si to koukejme ještě užít, když už to budu skoro celý týden oplakávat.
