94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Sněhová koule na slunci

1.8.2021

Labichův vaudeville Slaměný klobouk (1851) patří ke komediím, na nichž francouzský filozof Henri Bergson ve své proslulé knize Smích demonstruje princip sněhové koule.

Má sice ještě poněkud daleko k (o pár desetiletí mladším) feydeauovským komediálním stroječkům typu Dámského krejčího – na to je příliš epizodický a jaksi rozlítaný –, ale i přes jistou mnohomluvnost se text opravdu řítí vpřed poháněn vnějšími okolnostmi, jež nutí hlavního hrdinu Fadinarda k nejrůznějším zhůvěřilostem ve snaze dostat se k onomu titulnímu klobouku. Fadinardovi jde totiž o hodně, a nejen jemu. Násilničtí, popudliví prchlivci Tavernier i Beauperthuis představují reálné ohrožení života jak pro Fadinarda, tak pro mladou paní Anaïs (v této verzi Louisu), a pro Fadinarda by při jeho svízelné finanční situaci bylo prakticky likvidační i to, kdyby sešlo z jeho sňatku se zelinářovou dcerkou.

Nechci konkrétně rozebírat, kde ve spletité historii úprav a verzí textu na trase +W/Horníček/Fixová/Vondruška se to stalo, ale v libické inscenaci tato atmosféra permanentního ohrožení – mimochodem v groteskně zhuštěné podobě, zejména ve výkonu Pavla Landovského, až fyzicky hmatatelná ve slavné Lipského filmové adaptaci – poněkud vyvanula. Tavernier je milému Fadinardovi od začátku mnohem spíš nápomocným kumpánem a spolukonspirátorem než reálnou hrozbou, takže je skoro až s podivem, že je hrdina ochotný takhle ohrožovat svůj sňatek. Svatebčané se ovšem spíš jen diví tomu, co se to kolem nich děje, než že by se daly nějak vážněji brát hrozby, že se obřad zruší a oni se i s Helenkou vrátí domů na venkov – a s postupem děje se společně smluví snad úplně všechny vedlejší postavy, takže namísto dokonalého labichovského zmatku, k němuž v původní hře na závěr dojde, vlastně jen čekáme, kdy už hlavnímu hrdinovi dojde, že se snaží dokonale zbytečně, protože už úplně každý ví, která bije. Není to žádná sněhová koule, ale takové veselé barevné pinožení kupy zábavných postaviček, kde se (jak slibuje i podtitul) občas zatančí kankán.

Osobně se přiznám, že mě tahle hladivá lehkovážnost na libické inscenaci trochu mrzí, protože jinak je v ní takříkajíc založeno velice slibně. Vondruškova režie zdatně buduje jednotlivé vtípky a mikrosituace, početné obsazení hraje zdatně s vědomím celku a hned několik výkonů bych si troufl označit za vysloveně vynikající. Felix Tomáše Čivrného, jakoby poučený množstvím anglických filmových i divadelních sluhů, dovede okouzlit lehkým podehráváním, skvělým timingem i citem pro míru. Tavernier Jakuba Starého je eruptivní, nevypočitatelný a častokrát opravdu velice, velice vtipný. Ondřej Růžička má z této ústřední pánské trojice sice nejvíce prostoru, ale ve skutečnosti – i vzhledem k tomu, že Fadinarda inscenace lapila do o poznání méně hluboké pasti, než by si byl zasloužil – je jeho úloha nejméně efektní. Přesto ji táhne velice oddaně a s množstvím půvabných míst. A vždycky je radost vidět na jevišti manžele Vondruškovy: Jaroslava změněného knírkem takřka k nepoznání a s neodolatelně cupitavou chůzí, Helenu tentokrát jako zábavně potměšilou baronku v opravdu mimořádně pumprdentním kostýmu.

Celé to je uměřené, vkusné, příjemné a vlídné. To vlastně vůbec není málo. Jen tomu schází intenzita vlastně zcela v souladu s tím, jak potichu, takříkajíc na půl plynu zněla na odpoledním představení reprodukovaná hudba. Jako by se i ta technika přizpůsobila celku.

Zpět