94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Sni, když nevíš, co bude zítra

3.8.2023

Recenze Jany B. Hniličkové na inscenaci Cestovatelky.

Soubor К.А.П.Е.Ц. vznikl v minulém roce při plzeňské pobočce Člověka v tísni a v tuto chvíli ho tvoří tři mladé dívky, které po začátku ruské invaze na Ukrajinu opustily své domovy. Považuji za důležité upřesnit, že tento kontext je důležitý ne snad proto, aby poskytoval nějaké alibi hodnocení uměleckého tvaru, ale proto, že inscenace Cestovatelky je osobní výpovědí této trojice. Inscenací zprostředkovávají vlastní zkušenost – ne snad s válkou samou, ale s jejími dopady. Tématem i průvodním motivem inscenace je cesta, a to v konkrétním i přeneseném smyslu slova. 

Vlak jako dopravní prostředek určuje divadelní prostor, v němž se trojice dívek nachází. Vystačí si přitom s jediným objektem, kufrem. Jízdu samu ztvárňují prostým rytmizovaným pohybem. K cestě patří poznávání nových míst, v jejich případě se jedná dokonce o úplně nový svět, novou planetu. V ohledávání toho zvláštního místa, kde slova znamenají opak a lidé říkají stále to samé, jim pomáhá loutka jiného cestovatele mezi světy, Malého prince. Osobně se domnívám, že je tato berlička zbytná – jejich výpověď obstojí (i srozumitelností, i významem) sama o sobě. Zároveň ale použití maňásků inscenaci odlehčuje, propůjčuje jí až dětskou hravost, což má velký podíl na tom, jak je – alespoň podle mého názoru – účinná. 

Herečky ovšem necestují jen na nové místo, ale také za novým životem. V jednoduchém, opakujícím se schématu, kdy hovoří s blíže nespecifikovanou entitou reprezentovanou pouze hlasem, poukazují na překážky, kterým při tom musí čelit. Ať jsou jejich cíle jakékoliv, srážka se systémem je vždy stejná.

Toho, co se během půlhodinky na scéně uděje, není mnoho. Herecký projev protagonistek není školený, ale je neokázalý, příjemný a čiší z něj to, že je jim na jevišti dobře. Díky tomu je to, co mi na scéně říkají, velice uvěřitelné, což je základní podmínka pro to, aby tvar takového žánru obstál. Alespoň pro mne zde platila nepřímá úměra, že čím míň na jevišti, tím větší emocionální účinek. 

Neřeknu nic nového, když připomenu, že ve strukturálním pojetí divadlo nemá jen funkci estetickou, ale i řadu dalších mimoestetických, například vzdělávací nebo společenskou. Zvlášť ta poslední se v kontextu amatérského divadla stává dokonce dominantní – a je to tak naprosto v pořádku. O to větší radost je setkání s inscenací, která dokáže zprostředkovat něco tak lidsky důležitého, a přitom tak činí navýsost divadelně.

Zpět