94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Soví houkání nad temnými vodami dospívání
7.8.2021
Iva Procházková píše své knihy o teenagerech a pro ně. O jejich trápeních, nejistotách, samotě, zápasech sváděných se sebou samými i s okolním světem, o klopotném hledání cesty do dospělosti.
Iva Procházková píše své knihy o teenagerech a pro ně. O jejich trápeních, nejistotách, samotě, zápasech sváděných se sebou samými i s okolním světem, o klopotném hledání cesty do dospělosti. A ti, o nichž píše, ji čtou a jejich reakce dokazují, že Procházková jejich problémům opravdu rozumí. Svědčí o tom nejen ohlasy na její prózy psané na sociálních sítích, ale i fakt, že si její knížky často vybírají dramatické soubory věkově odpovídající jejich hrdinům. Za touto volbou stojí ostatně i fakt, že Iva Procházková je autorkou i několika úspěšných her.
Je to i případ její knížky Soví zpěv, která vyšla poprvé v roce 1999 a od té doby již v několika vydáních. A jako základ pro divadelní představení si ji nevybral jen soubor Všecky Barvy při Základní umělecké škole F. L. Gassmanna v Mostě, ale objevila už ve více zpracováních.
Procházková svou dystopii situovala do Brém v roce 2046. Našich životů se už dokonale zmocnila technika, lidem radí v zásadních životních otázkách jejich personální počítačový poradce. Jenže jeho pokyny se řídí zase jen informacemi a definicemi pocitů, jež do něho lidé vkládají. Dokáže být přesný a věcný, ale poradit v citových zmatcích dospívání nedokáže. Nakonec zbývá zase jen vlastní zkušenost.
Nejjistější metoda, jak se zbavit strachu,
je prožít ho.
Jediná možnost, jak se dostat dál,
je vydat se na cestu.
Tu cestu hledá sedmnáctiletý Armin, jeho devítiletá sestra Géza i jeho přítelkyně Rebeka. A venku stále jen prší a prší. A když prší, stoupá spotřeba alkoholu o dvě stě procent. A taky počty pokusů o sebevraždu. Až se – proti všem předpokladům o její dokonalosti - jednoho dne protrhne bezpečnostní hráz a město zaplaví povodeň, v níž se Armin s Rebekou snaží zachránit vážně nemocnou Gézu. A najednou jsou jim všechny civilizační vymoženosti k ničemu a záleží jen na nich, na jejich vůli, odvaze a odhodlání žít, jestli se jim to podaří. A jestli spolu s Gézou zachrání a najdou i sami sebe.
Osm aktérů mosteckého souboru v režii Pavla Skály sděluje divákům příběh Sovího zpěvu na principu kolektivního vyprávění. Jejich hlasy znějí často ve sborovém unisonu, z něhož vystupují jednotlivé postavy – Armin, Géza, Maminka, Rebeka, Lars… Na nezbytně nutný čas propůjčují svou osobu identitě konkrétní postavy, aby posléze zase splynuli s neosobním davem. Záměrně volí věcný až neosobní intonaci vyprávění, přesto je z jejich projevu patrné, že mluví o velmi naléhavých věcech. V té neosobnosti je zásadní kvalita inscenace, ale i úskalí jisté jednotvárnosti.
A protože jde o inscenaci založenou hodně na mluveném slově, další úskalí vězí v nutnosti absolutně precizní artikulace slova, zvláště pak textů recitovaných sborově a ne vždycky tváří k publiku. Mostečtí jsou v tomhle směru vybaveni vesměs velmi dobře, pokud bych mohla o něco poprosit, pak o milosrdnější tempo sborových pasáží a nepolykání konců slov a vět jak u jednotlivců, tak i sboru.
Osm stoliček, igelitem vykrytý obdélník hrací plochy, kýble a láhve s vodou stačí souboru k nepopisnému, a přitom působivému vyjádření povodně. A také šikovná práce se svícením. Ale hlavní síla souboru je v jednotlivých hereckých osobnostech napříč věkem. Ústřední trojice ztělesňující Armina, Gézu a Rebeku je naprosto přesvědčivá, divák s ní rychle naváže kontakt a začne mu záležet na jejich osudech. A to tak, že je mu skoro líto, když představení naznačeným happy endem skončí.
Bohužel tu zůstává i pocitové manko z nedořečenosti některých naznačených dějových linií a postav, pro mě je to třeba nutkavá otázka, kam se poděla maminka. Ale jistá torzovitost a nedoslovenost je obsažena už v knižní předloze. Mostečtí si s ní vlastně poradili velmi dobře.
