94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Špatná recenze
5.8.2022
Ruská řeka je široká, teče pomalu a líně a po její hladině tu a tam obličejem dolů plavou špatné zprávy.
Ruská řeka je široká, teče pomalu a líně a po její hladině tu a tam obličejem dolů plavou špatné zprávy. Na břehu se choulí se v šedivých kabátech Michal Zahálka a Martin Špetlík, mhouří šedivé oči a pijí vodku.
„Podívej, racek,“ povídá Zahálka a ukáže špinavým prstem na připlouvající mrtvolu.
„Racek,“ zabručí Špetlík.
„Koupím ti celou láhev, když o něm napíšeš.“
„Je to mrtvý racek…“
„Celou láhev, drahý příteli,“ usměje se lišácky Zahálka a zmizí mezi cáry mlhy.
Ruka se Špetlíkovi sama sevře v pěst. Vstane a pochmurnou chůzí vstoupí do ledové řeky. Krok za krokem, dokud na hladině nezůstane plavat jen jeho děravá čepice.
Představení vznikající v ponuré kobce pražského divadla Radar obvykle trpí jedním a tím samým neduhem - těžkou a neléčitelnou agorafobií. Co v domácí stísněné noře působí živě, poeticky a snad až sladce, se pak na velkém jevišti smutně krčí s elegancí právě vyoraného krtka. Po obrovském, legendárně nehostinném jevišti Sálu Josefa Čapka tak visí sešité fragmenty záclon, materiálu, který je na amatérském divadle tolik oblíben pro dvě neoddiskutovatelné kvality – jsou levné a hnusné. V samém kraji zorného pole se krčí několik haluzí jako připomínka nekonečných březových hájů, nicméně ani hrubě zelené nasvícení jim nedodá na životě. Přibližně o půl kilometru dál, před forbínou, máme kouzelné molo na břehu jezera, z některých diváckých míst viditelné, z většiny už jen domyslitelné. A pozor, už je tma, jdeme na to.
Ač v divadle jinak hrubě nevzdělán, vím, že očekávat od Racka frenetickou jízdu na kolotoči není vhodno. Takže se zodpovědně naladím do příslušného diváckého módu, zcela připraven nechat se omílat vlnami introspekce a litovat nejen postavy, ale i sebe. Jenže se nějak nekoná ani jedno. Pestrá kombinace přístupů k činohernímu herectví je v některých momentech sympatickou taškařicí, ale daří se jí jediné – všechny postavy jsou snad ještě nesympatičtější, než původně zamýšlel autor a jisté pochopení a náklonnost lze chovat jen k postavě Mášy, která se nalévá vodkou nezávisle na denní době, což je hronovskému divákovi přirozeně blízké. O temporytmu představení se hovoří velmi těžko, neb v inscenaci prakticky nebyl žádný naměřen a pauzy mezi replikami jsou někdy až rusky velkorysé.
Vše naštěstí, jak už tomu pokaždé bývá, zachrání vložky z říše divadla poezie. Nebo muzikálu. Nebo besídky. Zde se s dotazy na interpretaci doporučuje obrátit na odborníky a v mezičase si jen rytmicky poklepávat nožkou. Vše je sice pomalé, ale za to dlouhé. Trpělivý divák je ovšem v závěru odměněn pohledem na pánskou řiť a všechno tak dobře dopadne.
Čechovovy postavy se nemají dobře a do jeho dramat vstupují jen proto, aby se měly ještě hůř. Nezbývá, než ocenit důslednost režiséra, se kterou tuto zkušenost zprostředkuje divákům.
PS: O světelném designu inscenace se zmiňovat nebudu, neb bych se o něm musel zmínit, což nechci – pomožme si, jak je špatným zvykem, citátem od pana Wericha: „Když už jednou člověk svítí, tak by měl koukat, aby svítil, protože až zhasne, bude mu to koukání k prdu.“
Martin Špetlík
Autor není teatrolog, nýbrž osvětlovač a neměl by už nikdy psát recenze.
