94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Spi–bdi–sni vs. Zastav–nadechni–vydechni

4.8.2023

Rozhovor s Bárou Gréeovou o inscenaci Spi-bdi-sni.

Rozhovor s Bárou Gréeovou o inscenaci Spi-bdi-sni. Vlastně ani ne tak o inscenaci, jako spíš o jejím tématu a možném přesahu, společně-zamyšleně-vnímavě, a to rovnou z dusně-rozehřáté-čtvrteční Sokolovny.

Na začátek pro pořádek: obdobně jako u Divadla RADAR, tak i s mosteckou ZUŠ F. L. Gassmana a jejími soubory je to všelijaké – kdo jsou Korpus?

Na ZUŠ máme ročníkové třídy, a pokud děti dramaťák baví, tak mají možnost nástavby. Chodit do souboru. V Korpusu jsou aktuálně čtyři holky ve věku 13 až 16 let. Jako soubor existujeme teprve druhým rokem. Loni jsme udělali první inscenaci o dětství a dospívání, ale to bylo hlavně pro nás – učit se fungovat. Kvůli covidu prošel soubor mj. „personálními“ změnami. Původně se mělo dělat i něco jiného než Spi–bdi –sni, na čemž jsme začaly pracovat v lednu. Geneze názvu je… Chceš to vědět? (úcul)

No jasně, sem s tím.

(smích) Jde o slovo v ázerbájdžánštině, cosi-asi, nějakém-nevím-jakém-už-jazyce, které znamená most. Má to přehláskované ö a ü a my nevěděly, jak to pořád všude psát, tak jsme tomu začaly říkat takhle jednoduše. A má to další výhody: k vysvědčení jsem dostala korpusový dort. (Ano, mohl jsem to gůglit, ale proč okrádat čtenáře o možnou lingvisticko-translatologickou zábavu a kazit tím autenticitu rozhovoru. – Pozn. red.)

Odkud přišel impulz pro ohledávaná témata? Únava, spánek, snění, tlak… 

Přišly s tím holky, ale vlastně asi podvědomě. Na začátku každé hodiny si povídáme o tom, jak se máme, co je nového, a sdílíme zážitky. Dlouhodobě se otevíralo téma toho, že jsou holky unavený. Někdy po covidu totiž některým učitelům trochu hráblo a začali mít pocit, že se musí dohánět a dělat všechno hnedka teďka. Tudíž holky byly v neustálém zápřahu a často byly na hodinách v depkách. Snažily jsme se o tom mluvit a řešit to. Pořád se to ale (ne)nápadně vracelo v různých vlnách. Maruška později přišla s problematikou nočních můr, spánkové paralýzy a tak, tudíž jsme tu únavu a spánek začaly ohledávat. Na základě rozhovorů, vytvořených etud a psaných textů – myšlenek i asociací, vznikla vlastně tahle koláž, z níž dále krystalizovalo téma. Šlo to vlastně ruku v ruce s tím, že holky chodily na zkoušky a v ruce kafe nebo energiťák. Jinak by usnuly, protože se v noci musely učit. To, co v inscenaci říkají, jsou vlastní pocity a výpovědi.

Jde tedy o generační výpověď? Sondu do vašich strastí a potažmo závislostí, s nimiž se vyrovnáváte, nebo je to i o poukázání na možnou problematiku?

Myslím, že v rámci procesu to bylo hodně o našem sdílení. Ale ta inscenace už je vlastně zprávou o tom, že je toho na nás hodně, a zároveň to holky vnímají i na sourozencích a rodičích. Vlastně to není jenom tak, že se to týká jich a jejich generace. Mně na tom přijde děsivý, že to začíná už takhle brzo. Pro ně je to zcela normální, takhle v tom žijou, mají to tak všichni. Možná proto je to nakonec obojí – co nejvíc autentická výpověď a zpráva o stavu, který se tak jako děje.

Jaký bylo zkoušení? V nadsázce: únavný, zběsilý a s tlakem na výkon?

Bylo to dost intenzivní, protože jsme byly v časové tísni a chtěly jsme, kvůli zpětné vazbě, stihnout Dětskou scénu v Lounech. Ale myslím, že se to v určitou chvíli začalo dobře skládat. Z toho povídání a tak podobně jsme měly hodně materiálu. V Lounech to bylo dost zmatený a taky se nevařilo kafe, takže holky dlouho stály nad konvičkou a ťukaly hrnečkama… (smích) Takže jsme to ještě ladily, přidávaly některý momenty.

Dnes mi přišlo, že už to máte vychytané a má to svůj čas a klid.

Je to vždycky trošku překvápko. Záleží, jak Anička nastaví plamen. Ale nějak si to celé užíváme a myslím, že to máme všechny rády.

Přišly jste během procesu na nějakej fígl? Dá se něco dělat, nebo je potřeba smířit se s tím, že: „it is what it is“? Realitu přijmout, zkusit to třeba jinak, anebo je to pomyslnej vlak, kterej jede a jede?

Na fígl jsme asi nepřišly, jak z toho vystoupit. A u holek je to ještě specifický díky tlaku školy i rodičů, a to moc nejde korigovat a usměrňovat. Požadavky jsou sice vysoký, ale je dobrý vést sám sebe k tomu, abych se zastavil a trošku nadechl-vydechl-odpočinul. Je to ale hrozně těžký. Sama se to učím. Minimálně je dobrý nad tím přemýšlet.

Myslíš, že s věkem je to lepší? Přejímáme zodpovědnost sami za sebe a přejímáme i ten tlak, který už si vytváříme sami. S tím se přece dá pracovat…

Myslím, že asi jo. Najednou jseš to ty sám, kdo musí změnit naučený návyky. A hodně to pořád ještě souvisí s covidovým doháněním a všeho-stíháním. Je to téma nás všech.

Ptal se Lukáš Křížek

Zpět