94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Stoupni si do mých bot a já si stoupnu do tvých

31.7.2023

Rozhovor s lektorem Reném Levínským.

René Levínský je muž mnoha povolání a zájmů, analytik a člověk, který se nebojí pojmenovávat. Povídali jsme si o tvorbě divadelních her, ale taky o covidu, datech, politice, o školství, o nepoučitelnosti z dějin, o optimismu, náboženství… Zkrátka z několikahodinového rozhovoru by mohla být spíš kniha. Že však je tazatel sám autorem a že jsme na divadelním festivalu, k publikaci jsme vybrali hlavně rozpravu nad tvorbou divadelních her a jejich smyslem.

Jsi matematik, vědec a zároveň divadelník. Máš pocit, že máš při psaní nějaké profesní postižení?

To si člověk asi sám nikdy neuvědomuje.

Píšeš na zakázku, téma je ti tedy vlastně přiděleno. Jak u tebe proces tvorby probíhá?

Divadla chtějí mít něco regionálního. Takže poslední hra v Klicperově divadle, Celý život nestačí, měla být z Podkrkonoší, měl v tom být spiritismus, a zadáním bylo hodně krve na jevišti. Pro mě dobré zadání. Přemýšlel jsem, jak dostat krev mezi spiritisty, ti se většinou neřežou motorovou pilou. Největší problém pro spiritistu, který chce vyvolat ducha, je to, když se mu duch mezitím převtělí. Tak pak musíš toho převtěleného člověka zavraždit, abys ducha osvobodil. To jsem zvolil jako základ a od něho se pak hra odvíjí.

Takže jako správný datový analytik uděláš napřed velkou rešerši?

Jasně, člověk si všechno načte a pak dělá chytrého.

Stane se ti třeba, že tě to téma po rešerši přestane bavit?

Ne. Na všem se dá něco najít. Jediné, co jsem odmítl, byla zakázka jednoho herce na one-man show o tom, jak je ubližováno cis mužům padesát plus. Na to jsem mu odpověděl, že jich je dvanáct procent a zastoupení v senátu mají sedmdesát procent a ať jde do pr…, že jsou v téhle zemi jiné problémy a kňourání mužů padesát plus považuju za nejtrapnější figuru, která se v českém prostoru vyskytuje.

Jdeš někdy i proti zadání, které jsi dostal?

Ne, to nedělám. Krejčí dostane zakázku na kabát, tak hledá, jak ho ušít, aby seděl, i když třeba zákazník nemá úplně přesnou představu. Tu hledáme společně. Pak už pracuji sám a jdu i na první čtenou říct hercům, že je mám rád a že jsem hru napsal pro ně. Na premiéře jsem většinou spokojen, jak to ten režisér udělal. Často hru zpracuje úplně jinak, než jsem si představoval, ale kdybych nechtěl, aby ji někdo interpretoval, tak píšu romány. Mě baví, že text ještě někdo přechroustá, tak píšu divadlo. Abych parafrázoval Václava Havla, dobrá hra by měla být chytřejší než její autor.

Proč to divadlo vlastně děláš, co tě na něm přitahuje?

Pro mě je podstatné to, o čem jsme se bavili na Problémovém klubu. Přijde divák a vidí živého člověka, se kterým se ztotožní a pomůže mu to přemýšlet o sobě, což je jiným médiem nenahraditelné. Baví mě úplně klasické divadlo třeba ve smyslu Goldoniho, kde se pracuje s jednotlivými epistemickými vrstvami, co kdo ví. Divák má znalost všeho, vidí, že Karel miluje Helenu, a ví, že Helena to neví. On ví i to, co si jednotlivé postavy myslí. To je hrozně důležité pro komunikaci mezi lidmi. Když se chceme domluvit, ne vždy mluvíme stejným jazykem a ne vždy chápeme pojmy stejně. Když ti chci sdělit svůj názor, musím přemýšlet, jaké máš vzdělání, jaký použít jazyk a co o té situaci víš, jak moc ji musím popsat. Je to otázka přestupování z mých bot do tvých bot. Divadlo je takový trenažér.

Takže tvým cílem není doručit divákovi konkrétní informaci, ale otevřít diváka pro pochopení druhých lidí?

Jak chceš jinak komunikovat? To je způsob, jak odstranit přímou tvrdou energii, kdy někoho konfrontuji s tím, co mě štve. Když je někdo zaťatý, tak v momentě, kdy se rozběhnu zpříma proti němu, tak na devadesát devět procent narazím. Když chceš mluvit s někým otevřeně, tak musí být vybudovaný nějaký vztah – a ten se musí vybudovat prostřednictvím menších nepřímých kroků.

Znamená to, že nikomu nic netlačíš, rozehraješ v inscenaci různé konstelace, nestoupneš si na žádnou stranu a počkáš, kam se konstelace sama vyvine?

Záleží na tématu. Nemůžu psát třeba o trestu smrti, protože tam není prostor pro debatu. Trest smrti je svinstvo a není to trest. Není třeba o něm mluvit. Musí to být téma, kde si můžeš stoupnout na obě strany, čímž může vzniknout nějaká komunikace a figury se k tématu mohou nějak vztahovat. U hry nezačínám tím, o čem má být, ale spolu s dnes na PC citovaným Waltrem Kerrem říkám, že je dobré vyjít z nějaké základní situace. Ony si ty postavy potom samy řeknou, začnou žít a ono se to začne dít. A samozřejmě se často stane, že vymyslíš situaci, napíšeš deset stránek a postavy pak nechtějí dělat nic. Musíš pak všechno vyhodit a začít znovu s jinou situací. Výchozí bod trvá najít i půl roku a zbytek pak napíšu za tři dny.

Zahodils někdy rozepsanou hru, protože ti postavy začaly dělat něco, s čím nesouhlasíš?

Ne, zahazuji spíš z bezradnosti. Já mám své postavy rád, nejsem schopen je do ničeho nutit, ale občas prostě nedělají nic.

Tahají ti postavy do her nějaké obsedantní téma?

To by museli říct recenzenti. Podle mě asi ne, ale to může být nedostatek sebereflexe. Snažím se vybírat si zadání, která jsou protiúkol, jako když mi dali Geissleři napsat barokní hru ve verších. Snažím se vybírat zadání, která nejsou druhý díl od prvního dílu. Jestli je něco moje obsedantní téma, tak je to právě vystoupení z komfortní zóny, kvůli tomu teď třeba chodím do posilovny.

Co ti je na posilování nekomfortní? Fyzická aktivita, kultura kolem něj, lidé z fitka?

Vlastně všechno kolem toho. Vždycky, když přemýšlím nad tématem, které mě vlastně vůbec nezajímá a přijde mi jako naprostá blbost, tak moje reakce je, že si to prakticky vyzkouším. Já mám názor na spoustu věcí, o kterých nic nevím. Tak si říkám: když se směješ lidem, co chodí do posilovny, tak si kup trenky a tričko, jdi tam a ono se něco stane.

Naučilo tě to nemít názor na věci, kterým nerozumíš?

Ne, tak daleko jsem ještě nedošel, to si ještě schovávám tak za dvacet let.

V jednom rozhovoru jsi říkal, že se rád bavíš s cizími lidmi po hospodách. Nediskvalifikuje tě to, že jsi matematik a vědec? To je obojí hrozně intelektuální status, berou tě?

Lidi jsou rádi, když je někdo poslouchá – a navíc já jsem ten plešatějící běloch padesát plus, které jsou lidi v Čechách zvyklí poslouchat. Ten stav mi dává hodně privilegií a já je využívám i pro druhé. Třeba když mladá žena něco říká muži a on ji ignoruje. Stačí, když totéž úplně stejnými slovy zopakuji, a najednou to muž vezme a ještě řekne, že to je dobrý nápad.

Byls hodně blízko u covidové situace jako ředitel Centra pro modelování biologických a společenských procesů a člen Mezioborové skupiny pro epidemické situace. Už se na covid můžeme podívat s odstupem. Lze z covidové krize vyvodit nějaké hlavní poučení?

Ano, zní: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ Protože systém bohužel posílá nahoru ty, kdo nic nezkazí. V ČR je nejhorší připravit se na situaci, která pak nepřijde, to se bere jako vyhozené peníze. Je lepší vrazit kompletně připravenou koncepci do šuplíku a počkat, až průšvih přijde a pak už se nedá nic dělat. Řekne se, že je to katastrofa, kterou nemohl nikdo předvídat. Tuhle chybu udělali i v jiných zemích, smutné je, že v Čechách jsme ji udělali pětkrát za sebou.

Ptal se Jan Duchek

Zpět