94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Tyto události se skutečně staly, ale nesmějte se

1.8.2023

Recenze Johany Jurášové na inscenaci Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta.

Ještě jsem na letošním Hronově nezažila ten typ události, kdy během představení v sále mezi diváky a herci vznikne takové pole, že člověk doslova cítí, jak na místě vzniká úplně nové představení. Na takový zážitek jsem se těšila, protože ho považuji za specifikum amatérského divadla (nejpozorovatelnější při hraní domácího souboru pro vlastní publikum, jehož vnímání je nutně kvůli osobní znalosti herců dvojplánové). Ze souboru Divadlo Stodola neznám nikoho a předpokládám, že to platilo i pro většinu dnešního publika. I přes to dnešní zážitek předčil v mnoha ohledech moje očekávání.

Muzikál napsal Oldřich Daněk s hudbou Jana Franka Fischera podle událostí, které se skutečně staly. Inspirací se staly události začátku první světové války – konkrétně soudní proces se ženou francouzského ministra financí, která z osobních důvodů zastřelila šéfredaktora deníku Figaro. Vše se nejspíš odehrává v krátkém období mezi atentátem na Františka Ferdinanda d’Este a vyhlášením války Srbsku, tedy začátkem první světové války. Vzhledem k míře a typu stylizace si nemyslím, že by si muzikálové zpracování dělalo nárok na seriózní vyznění, ale i přesto ještě před povinnou závěrečnou písničkou zazní z úst jednoho z herců varování: „Dámy a pánové, tyto události se skutečně staly.“ Vyznění vsuvky je ale tak nejasné, že působí jako náhodnost zavěšená mezi písničková čísla. Podobného významu nabývají závěrečné scény následující po konci soudního přelíčení a dořešení všech dosavadních osobních sporů. Zobecnění výsledku soudu na mezinárodní problematiku a morální otázku působí jako pět přebytečných zakončení rozvinutého příběhu.

Inscenaci rámuje několik rovin. V prvním plánu dává několik lidí, pravděpodobně herců, dohromady rádoby náhodné kolemjdoucí, aby spolu s nimi zahráli svůj muzikál. Motiv divadla na divadle v průběhu představení ale kromě konce probleskne celým tvarem velmi zřídka (např. ve výše zmíněné náhodně působící pasáži o inspiraci reálnými událostmi). Pak se herci mění v postavy účastnící se soudního přelíčení, během nějž se ještě vzhledem k výpovědím svědků jednotlivé události přehrávají. Publikum v sále je obsazeno do role francouzských občanů, diváků soudu, jimž jsou primárně určeny výstupy svědků a obhájců jednotlivých stran. Většina herců hraje vícero postav, přičemž ti, kteří právě nehrají, sedí na lavicích po stranách jeviště jako čekající svědci. Hned za nimi stojí stojany s kostýmy, do kterých se na scéně herci převlékají při přeskakování mezi postavami v různých časových rovinách. Odhalené divadelní principy se střídají se silně stylizovanými pasážemi stavěnými na postupech filmové grotesky, tanečních choreografiích, písničkových číslech a někdy i mluvených dialozích.

Říká se, že třetí nebo čtvrtý den festivalu je nejkrizovější, a při vidině dvouhodinového představení začínajícího v půl desáté večer se sál kupodivu nenaplnil. Většinu zbývajícího publika se ale účinkujícím povedlo přesvědčit k napojení na představení s takovou intenzitou, že potlesky přicházely prakticky po každé písni a smíchy jej provázely po celou dobu. Ozývaly se zjevně na tak neobvyklých místech, že vyhazovaly herce z kolejí (nutno dodat, že herci ze sebe před poloprázdným sálem vydali mimořádný výkon). Naprosto fascinujícím úkazem byla pro mě Jana Hostičková, představitelka služky a stenografky šéfredaktora, který byl ministrovou ženou zastřelen. Její decentní způsob provádění choreografií v kombinaci s vzezřením a výrazem zformoval postavičku jako vyrobenou z muzikálu. Jak poznamenal jeden z diváků během kuřácké pauzy: úplná Lula Ďulínková. (Zdravím aktivizační skupinku.)

I přes prořídnutí publika během přestávky aktivizace zbývajících ve druhé půli představení dosáhla tak nečekané míry, že některým hercům stačilo vstoupit na jeviště a celý sál zařval smíchy. Zlí jazykové tvrdí, že jednou z jeviště dokonce zaznělo do prvních řad potiché „nesmějte se“, ale kdo ví, kde leží pravda. Zatímco píšu tuto recenzi, sivičtí skládají své věci do auta pod okny dámských toalet vedle redakce. Zdravím tě, soubore. A díky za zážitek, na který jsem na Hronově čekala.

Zpět