Ubrat, prosím!

31.7.2023

Družstvo Ďáblice Teritoriálního tyjátru je jednou z těch inscenací, které se vypořádávají s otázkami nejnovějších českých dějin a záležitostmi takříkajíc národní povahy (ať už si pod tím představíme cokoliv). Ne náhodou hned v prvních vteřinách vytanou na mysli Cimrmani – vtipný a přesně vyvážený režisérský úvod je pojat zcela v jejich duchu. Ostatně přiznávám, že jsem tento výstup spolkla i s navijákem; po chvíli jsem se dokonce přistihla, že si dělám z přednášky výpisky.

I hra sama se jeví z počátku velice slibně. U jednoho stolu se při schůzce analogické ke schůzi bytového družstva setkává několik významných osobností českých dějin, František Palacký, Božena Němcová a Jan Kubiš (jediný z této trojice, jehož ostatky na ďáblickém hřbitově skutečně leží). Z „druhé strany“ jim sekunduje další místní nebožtík, K. H. Frank. Do této mizanscény přichází student Martin Šmíd, falešná oběť sametové revoluce, který se svému zařazení mezi umrlce z pochopitelných důvodů brání a pokouší se ho zvrátit. Tolik k základní linii příběhu.

Inscenace je členěná do krátkých gagovitých výstupů s téměř filmovými předěly. Rytmus ovšem záhy začíná drhnout. Herci, zvyklí zřejmě na komornější prostor, na vtipy nesnesitelně tlačí (výjimkou je snad jen K. H. Frank Ondřeje Kavana), čímž představení podle mého rychle upadá do ubíjející monotónnosti. Text hry přetéká slovním humorem a často opravdu nápaditými hříčkami (někdy možná až příliš nápaditými a nedomyšlenými ve všech nuancích – přiznám se, že fór o kuřácích zakázaných v hrobě p. Toufara, utýraného příslušníky StB, mezi jejichž brutální metody patřilo i pálení kůže cigaretami, mi příjemný nebyl), ale stejně jako v případě situačního humoru je každý vtip několikrát obrácen a dovysvětlen, což ho ve výsledku zbytečně oslabuje. Je to škoda, protože se zároveň pracuje s nemalým množstvím kulturních a historických referencí, v nichž inscenátoři víru v divákovu připravenost mají. Trochu víc důvěry v jeho schopnost poznat vtip by inscenaci nepochybně prospělo.

Aby tento tvar fungoval, je nezbytné, aby představení šlapalo jako hodinky – rychle a bez námahy. I tak bych se přimlouvala za kratší stopáž. Poté, co se použité prostředky vyčerpají, má divák ještě spoustu času, aby přemýšlel třeba nad tím, kde inscenace naráží na limity logiky, případně historických faktů. Například proč postavy bez vysvětlení opustí formát bytové schůze, aby se do něj stejně nahodile na konci vrátily. Nebo proč je Martin Šmíd skutečnou postavou s minulostí, k níž se může vrátit, a ne pouhým výplodem fantazie Drahomíry Dražské, případně proč tedy nejsou Martinové Šmídové dva, tak jako byli dva matfyzáci téhož jména. Otázky, na které by divák v ideálním případě vůbec neměl dostat prostor. Stejně tak celek převálcuje i přesahová témata, která inscenace má, například zřetelnou ukázku toho, co se stane, když člověk v duchu zásady, že účel světí prostředky, kooperuje se zlem, kterému tak mimoděk umožní vyrůst (nezasáhne-li shůry třeba Palacký). Škoda; myslím, že k chytrému a zároveň zábavnému zážitku nechybí mnoho – něčeho by vlastně stačilo mnohem, mnohem méně.

Družstvo Ďáblice

Zpět