94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Všechny možná až moc báječné věci
8.8.2021
nscenace monodramatu Duncana Macmillana Všechny báječné věci, vyprávění mladého muže, který si od dětství píše seznam báječných věcí, aby přesvědčil svou depresivní matku, že život stojí za to, kadaňského divadla Navenek stojí beze zbytku na hereckém výkonu Pavla Volfa, který je v amatérském prostředí jednoduše nevídaný.
Volf nejenže s přehledem utáhne hodinové představení, ale zároveň má neobyčejný dar komunikace s publikem, snadno navazuje kontakt, pohotově reaguje na impulzy od diváků-spoluhráčů, má cit pro rytmus, atmosféru, je perfektně technicky vybavený. Jeho zásadní devíza je v tom, že na jevišti působí neuvěřitelně sympaticky a je prostě příjemné být v divadle v jeho společnosti.
Na druhou stranu se obávám, že jeho příjemné vystupování zároveň skýtá jisté úskalí a ve výsledku oslabilo působivost celého kusu. Celá inscenace totiž běží až příliš hladce a „bezproblémově“, takže si divák, stržen neobvyklým konceptem zapojování diváků do herecké akce, téměř ani nemusí uvědomit, že se hraje o ne zrovna příjemných věcech. O dětské bezmoci z nefunkční komunikace jak s nemocnou matkou, tak s uzavřeným otcem, o rodinné zátěži, kterou si člověk nese životem a která mu ničí další vztahy, či o izolaci a neschopnosti řešit své problémy.
Sám Macmillanův text tomuto „splavnému“ čtení poněkud nahrává, ale přece jen při troše dramaturgicko-režijního úsilí se v něm dají najít místa, kde je pro akcentování těchto stinnějších stránek příběhu místo. Inscenaci jsem na Hronově viděla dvakrát, při první páteční repríze se Pavlu Volfovi dařilo velmi dobře bránit se příliš sentimentálnímu vyznání, a to zejména ostrými střihy, kterými přepínal mezi samotným vyprávěním příběhu a komunikací s diváky a jejich zapojováním do představení. Jednání své postavy často doprovázel zcizujícími komentáři, které příběh velmi funkčně zvěcňovaly. Ve večerním představení se zejména kvůli chápavému úsměvu, který Volfovi skoro nezmizel z tváře, tyto stylově odlišné roviny přiblížily přespříliš a téměř se slily v úhledný příběh chlapce, kterému se přes obtížnou výchozí pozici podařilo vyrovnat se svým životem. I závěrečné Gottovo Ces’t la vie, odpoledne vyznívající hořkosladce, mělo při večerním představení nepříjemně lepkavou pachuť.
Zároveň podotýkám, že to, co inscenaci vytýkám, dělám jen proto, že při její vysoké kvalitě jsem si na ni dovolila klást zcela profesionální měřítka. Šla jsem na ni dobrovolně dvakrát, a to nejen z recenzentské zodpovědnosti, kdy mě zajímalo, jak bude herec schopný reagovat na jiné publikum (skvěle!) a jak moc je inscenace fixovaná. A bude-li někdy příležitost, půjdu klidně potřetí.
