94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Zajímala mě Hirschova rozporuplná osobnost

1.8.2023

Rozhovor s Divadelním spolkem Masopust.

S ředitelkou divadla Masopust Veronikou Svobodovou a uměleckým šéfem a hercem Miloslavem Königem si povídáme ve festivalovém duchu – usazení na schodech Jiráskova divadla, v pauze mezi dvěma reprízami inscenace Fredy. 

Mílo, ty jsi nejenom představitel titulní role, ale také autor, což je pozice, v níž se, pokud vím, nevyskytuješ tak často. Jak to celé vzniklo?

MK: Není to poprvé, text jsem připravoval i u Deníku zloděje, který jsme dělali taky s Honzou Nebeským, a u Ženeta, kterého jsem režíroval. Fredy je zatím poslední. Kdysi jsme dělali v NoDu korespondenci Elsy Lasker-Schülerové a Gottfrieda Benna (Miluji tě jako po smrti, pozn. red.) a já jsem po představení seděl s překladatelkou Alenou Bláhovou, která se mě najednou zeptala, jestli neznám Fredyho Hirsche. Začala mi o něm vyprávět a mně to od té doby leželo v hlavě, ale dostal jsem se k tomu až teď.

VS: Zapadá to do dramaturgie Masopustu. Po Jeanu Genetovi je to další historická osobnost, která pro nás má smysl, ale protože se o ní ve společnosti tolik nemluví nebo není tak známá, tak ji tímto způsobem oživujeme. 

Bylo od začátku v plánu oslovit Jana Nebeského?

MK: Úplně hned jsem nad tím asi nepřemýšlel, ale po těch letech spolupráce a po práci na Deníku zloděje se to nějak přirozeně vyvinulo.

Poprvé jste se s Janem Nebeským umělecky setkali v Kabaretu Shakespeare, který měl premiéru v roce 2013. Řekl bys, že má ve tvém tvůrčím životě výjimečné místo?

MK: Spolupráce s Honzou mě hodně zformovala v přemýšlení o svobodě na jevišti nebo o možnostech, jak se herecky vyjadřovat. Určitě to pro mě bylo stěžejní setkání.

Vraťme se ještě k inscenaci Fredy. V ní se říká, že člověk není dobrý, nebo zlý, ale je mezi těmi póly. Je tohle to, co vám přišlo na osobě Fredyho Hirsche přitažlivé? Ta ambivalentnost?

MK: Určitě. To mě zajímalo hned od prvního rozhovoru s paní Bláhovou. Jeho složitá a rozporuplná osobnost. To, co jsi citovala, je přínos dramaturgyně Terezy Marečkové, která mou práci obohatila o dílo polské filozofky Jolanty Brach-Czainy. Její texty rozvíjejí právě to téma rozporuplnosti, to, že je člověk jednou blíž tomu, podruhé tomu.

Myslím, že nepanuje shoda na tom, jestli Fredy Hirsch spáchal sebevraždu, nebo ne. Vy jste se přiklonili k tomu, že ano. 

MK: Ono je to těžké. Židovská obec ho vnímá jako hrdinu a podle mého je možná problém připustit, že by spáchal sebevraždu. Ale já se k tomu přiklonil. Myslím, že byl v neřešitelné situaci. Všichni věděli, jaká je čeká budoucnost. Pro mě to spíš svědčí o jeho citlivosti a o jeho srdci, které bylo něčím hrdinské.

72 milionů – co je to za číslo?

VS: Počet obětí druhé světové války.

Masopust prošel za léta své existence personální obměnou, v divadle už například nefiguruje jeho zakladatel Štěpán Pácl. Kam nyní soubor směřuje umělecky? 

MK: My jsme teď docela hodně bilancovali. Připravovali jsme grant na další rok a říkali jsme si, že už nám nejde tak lehce hledat témata. Možná i díky tomu, že jsme si to přiznali, se ale uvolnily nějaké špunty a dokázali jsme si pojmenovat, čemu se chceme věnovat. 

VS: Hodně nás zajímá existencialismus, duchovno. Míla s Terkou vybírají témata, která rezonují v nás, a dáváme možnost, aby rezonovala i u diváků. Hlavně chceme dělat divadlo, které nám dává smysl. To se snaží každý, já vím. (smích) 

A jak se to daří s ohledem na to, že jste nezávislé divadlo, což je segment, který trpí podfinancováním ještě víc než kultura jako celek?

VS: Ještě si to musíme rozdělit na divadla, která mají stálou scénu a pravidelně každý den hrají, a na ta, která ne. To jsme třeba my, Letí, Chemické divadlo, JEDL a další. Máme pár termínů do měsíce a nemůžeme se tomu věnovat na plný úvazek. Všichni máme práci i jinde. To, že se tomu nevěnujeme naplno, nám pak ale zároveň může být vytýkáno.

Vytýkáno kým? Grantovými komisemi?

VS: Ano. Ale ono je to těžké, protože divadel je zároveň strašně moc, zvlášť v Praze. Není možné ufinancovat všechna nezávislá divadla tak, jak by bylo záhodno. Kulturní komise musí opravdu složitě vybírat, komu ty peníze dát a komu ne. A sto lidí, sto názorů. Jenomže výsledek je, že třeba honoráře jsou v nezávislém divadle opravdu tristní.

Ptala se Jana B. Hniličková

Zpět