94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Ze světa žen

2.8.2023

Recenze Jiřího Lössla na inscenace z bloku Tanec tanec.

Čtyřlístek silných, osobitých výpovědí ze světa žen, s vysokou pohybovou kultivací, naplněnou vnitřním klidem, ale i dravostí a vášní, s respektem k hudební předloze a zvolenému tématu, podpořenou promyšleným světelným designem v uceleném jevištním tvaru. Tak by se dal tento blok uchopit v instantní recenzi. Avšak každá z těchto čtyř výpovědí přinesla mnoho odstínů a barev, které, alespoň v prvním uvedení od čtvrt na sedm, rozhodně stály za povšimnutí a pojmenování.

Úvodní (Ne)možnosti Blanky Rejholdové a dívek ze ZUŠ Červený Kostelec si pro svou společnou tvorbu zvolily Čtyři ironické monology pro klavír (1972) Petra Fialy. V duchu klavírní partitury rozehrál dívčí kvintet před našimi zraky pohybovou hru, která šla až na samotnou hranici jejich limitů, a když už se zdálo, že není kam jít dál, neostýchaly se překvapivě vzít do hry vlastní kostým a přijmout ho jako součást této hry. Pozoruhodná byla i partnerská spolupráce a práce s detailem horních i dolních končetin. Veliká skupinová citlivost, vnímavost dovolovala dynamické proměny skupiny v bezpečném prostředí pro tanečnice, ale v napjatém očekávání pro diváka. Snad jen technicky nedobře ukončená hudební skladba v závěru vzbudila přirozenou otázku, co že se to přihodilo… byť pohybová skladba působila kompaktně a uceleně.

Následný ženský duet Magnifikat uvedla NoTa Plzeň a vytvořily jej Lenka Jíšová, Kateřina Lisková a Klára Soukupová, přičemž poslední dvě jmenované ve zmíněném ženském duetu účinkovaly. Ženy, které vstoupily na scénu, podpořeny ve svém konání hudbou Vladimíra Godára, jako by sestoupily z dávných fresek, aby nás ve své hluboké osobní výpovědi zavedly k samotné prapodstatě ženského bytí. Prováděly to s lehkostí v pohybovém materiálu, s vědomím účinku každého jednoho gesta, s hlubokou osobní angažovanosti v prožitku, v naplnění, vnímavosti a hlubokém respektu jedna k druhé, v souznění tělesném i duchovním, aby nám v samotném závěru připomněly pradávné poselství: nezištnou (mateřskou) lásku.

Nebylo snadné se po tomto hlubokém vjemu přeladit na další inscenaci. Maagal je z tvůrčí dílny Tanečního a pohybového studia Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou. Inspirovány textem z deníku Helgy Pollakové z pokoje 28 v koncentračním táboře Terezín, podpořeny hudbou Sylvie Bodorové, vedeny Ludmilou Rellichovou, vytvořily ucelenou dívčí výpověď, kterou je tajná přísaha – Maagal. Scéna se rozsvěcí, uprostřed tančící dívka nás uvádí do prostředí, v pozadí lze tušit přítomnost dalších. Postupně i ony svým pohybem vstupují do světla, které je strohé až ponuré, a zapojují se do děje, utvářejí další věty iniciačního obřadu tajného spolku dívek, které spojuje jeden osud, jeden prostor, jedna přítomnost. Vrchol lze spatřit ve velikém vířivém kruhu, kdy dívky pulzují nepatrně dovnitř a ven a teprve tehdy pozorný divák postřehne na scéně neobvyklý jev – zatímco uprostřed kruhu je tma, jeho obvod je osvětlený – proto dívky tolik stojí o to, udržet se na jeho okraji. Obřad vrcholí, dívky vystupují z bezejmenné masy a do hlasité hudby zaznívají jejich jména – nejprve neslyšně, v závěru zcela zřetelně a srozumitelně. Přísaha je dokončena. Už je nic nerozdělí, ani smrt. Pohybový slovník dívek, stejně tak jako světelný design, kostým i hudba jsou promyšleně voleny tak, aby umocňovaly zvolený námět a utvářely celistvý jevištní tvar v osobité umělecké výpovědi.

Po krátké přestávce, sice nutné pro technickou přestavbu jeviště, ale současně i vítané pro přeladění se na další inscenaci, jsme uvedeni do příběhu. Flash Dance Company TJ Sokol Jaroměř je uskupení, ve kterém se Michal Vach a Lenka Halašová nechali inspirovat hudbou Maxe Richtera a životem Virginie Woolfové k vytvoření scénického obrazu nazvaného prostě: V. Z posledních řad hlediště se zvedá žena v přiléhavých černých šatech a jde pomalu k jevišti, vystupuje po schodech, její chůze je chvílemi nejistá, jako by váhala… uprostřed zatažené opony se zastaví, scéna se poznenáhlu otevírá a my spolu s ní vstupujeme do světlého prostoru jejích vzpomínek, hlasů, zápisků. Jsme vtaženi do posledních okamžiků života ženy naplněné láskou k blízkému člověku, ženy sužované chorobou, ženy odhodlané a rozhodnuté toto vše rázně ukončit. Obraz vzpomínek končí, žena přichází na mořskou pláž, naplněna klidem a vyrovnána se svým rozhodnutím vstupuje do mořských vln, utvářených z lidských těl a v duchu Bloomsbury Group, jehož byla Virginie členem, se na scéně rozehrává rozmluva mezi mořským přílivem a ženským tělem, až moře pozvolna utichne, tělo beze stopy zmizí a i poslední její zápisky odnese vítr… Obdivuhodný je interpretační výkon Jarušky Kubinové v roli Virginie. Její postava je v konání přítomná, v rozhodnutích uvěřitelná, ve sdělení přinášející jasnou linku celého děje. A je to zejména hudba a promyšlený světelný design, který podporuje atmosféru celého děje. Neopomenutelná je i závěrečná scéna mořského přílivu, kdy se na scéně objevuje na třicet účinkujících – ze spolupracujících souborů v Červeném Kostelci (Blanka Rejholdová), Hronově (Zuzana Zítková) a Náchodě (Jana Faltová) – a právě jejich spolupráce je druhý obdivuhodný moment, který jen umocnil již tak silný emocionální obraz. Byli jsme přítomni umělecké výpovědi na samotné hraně trojmezí umění tanečního, divadelního a výtvarného.

Viděli jsme čtyřlístek silných, osobitých výpovědí ze světa žen, které spojuje touha po životě.

Zpět