94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Země je na rozpacích

4.8.2023

Recenze Aleny Zemančíkové na inscenaci Svět je v rozpacích.

Jestliže jsme se v případě Hany Voříškové, která hrála samojediná svou inscenaci o lovu a hladu obyvatel polárních krajin, tázali, zda je namístě promlouvat o hladovém šílenství, které člověka svede až k tomu, že kanibalsky jí sám sebe (protože inscenace měla rituální rámec a performerka nás vtahovala do nitra vzdálené kultury, jako by byla její), u inscenace teen-age studentů ZUŠ v Jaroměři taková námitka člověka ani nenapadla. Inscenace totiž byla pojednaná jako ztvárnění inuitské legendy o počátku světa i o krizích, které na jeho obyvatele čekají v podobě nedostatku zvěře a hladu, prostředky, které nám věc předvádějí vybranou technikou, ale nevtahují nás do jejího spoluprožívání. 

Zvolenými prostředky jsou stínové divadlo, rozehrané na pozadí bubnování a šamanského vyvolávání mladíka (který později vstoupí do příběhu v roli hrdiny, který Královně moře, jíž chybí ruka, učeše vlasy a tím zajistí návrat mořských tvorů, nutných k obživě jeho lidu) a několika dívek, které zpívají a recitují velmi minimalistický text. Dosažení zdánlivě jednoduchého efektu obydlení země Inuity, rozevírající se trhliny v ledu, podmořského světa a nakonec i usmíření a učesání Mořské královny je založeno na práci docela početného inscenačního týmu, který musí v pozadí obsluhovat divákům neviditelné projekční přístroje a množství papírových loutek nejrůznějších velikostí.

Jeden z příběhů o vzniku světa, které sebral Knud Rasmussen, polární objevitel a antropolog, jehož otec byl Dán a matka Grónka, na počátku 20. století, se nemůže vyhnout motivu hladu, protože výhradně lovecká komunita arktických kmenů žije v neustálém ohrožení svých zdrojů potravy. Ve starých grónských legendách klade nástrahy severním lidem příroda, počasí, které může v kritické chvíli zhatit existenčně nezbytný lov. „Zem se nechce rozprostřít,“ v ledu zeje díra, přes kterou nepřejdou loci za zvěří, a lidé mají hlad. 

Inscenace Jaroměřských ale není jen poetickou exkurzí do země Inuitů, sleďů, tuleňů a velryb. Je také zřetelně vyslovenou připomínkou, že přírodní procesy ovlivňuje člověk, který si jde za svým cílem někde jinde na Zemi a na nic se neohlíží.

V inscenaci, která je na to, jak vážné téma pojednává, a vzhledem ke schopnostem svých aktérů až příliš drobná, se katastrofu podaří odvrátit činem mytologického hrdiny. V čase globální klimatické změny je ovšem „země na rozpacích“, ledovce tají a lovišť ubývá. Učesat vlasy Mořské královny, v nichž se usazuje všechna špína oceánu, už grónský hrdina sám nedokáže. 

Když píšu, že inscenace byla na můj vkus až příliš drobná, měla bych asi taky říci, co bych si od ní více přála. Snad aby byla delší, vyprávěla více příběhů k uctění obětavého Knuda Rasmussena i k využití šťastně nalezeného inscenačního jazyka, aby měla delší vyprávěcí linku, která by fakt ohrožení arktické přírody a tím i života jejích obyvatel (obyvatel všeho druhu, nejen lidí) podpořila. Aby její poselství zaznělo důrazněji.



Zpět