Život prostě není černobílý

30.7.2023

Martin McDonagh napsal deset her. Proč právě Mrzák inishmaanský?

Protože jsme si říkali a chtěli poukázat na to, že ten život prostě není černobílý. Na to, že i největší hajzl může udělat dobrý skutek a největší dobrák může páchat zlo.

Jedná se o tematicky komplikovaného autora. Jaký z jeho leitmotivů jste pro inscenaci zvolili?

Právě onu nečernobílost, protože ačkoliv na nás může někdo nějak působit, tak to vůbec nemusí nic znamenat. Pracujeme vlastně s kontrastem postav Billyho Clavena (mrzák) a Johnnyho Pateena Mika.

Co bylo na inscenaci – ať už režijně, či herecky – největší výzvou?

Aby to nebylo jenom o srandě, ale aby bylo nějak dodrženo i to, že McDonagh nechce jenom humor, ale i to násilí, i tu hrubost a mnohé další. A to bylo nejnáročnější, najít míru toho všeho.

Letos se na přehlídkách těch McDonaghů urodilo hodně (3× Kráska z Leenane, 1× Mrzák inishmaanský a 1× Pan Polštář, pozn. red.). Zavnímal jsi nějak tento (staro)nový trend? Jak se v této společnosti cítíš?

Myslím, že to byla souhra okolností. Nicméně nám velice pomohlo, že na Volyni byly hned tři inscenace a to vytvořilo určitý kontext, díky němuž jsme se dozvěděli, že nedodržujeme jakousi „mcdonaghovskou triádu“ láska–krutost–humor (kterou v rámci Divadelního Pikniku pojmenovala lektorka Kateřina Baranowska, pozn. red.). A že tu krutost tam jako nemáme. Takže jsme se ji tam ještě snažili nějak dostat, a to právě v rámci postavy Billyho. Do té doby jsme neměli žádné srovnání a právě díky tomuto „setkání“ jsme měli možnost zjistit, jakými způsoby se dá McDonagh vůbec uchopovat a jak to může být složité. A rozhodně máme, bude-li to v našich silách, ještě tendence na výkladových drobnostech dále pracovat.

A na závěr: máš rád maršmelouny?

Mám rád maršmelouny hrozně moc! Ale Daniela Hanušová, která je v té inscenaci musí jíst, tak ta je hrozně moc ráda nemá. (smích)

Ptal se Lukáš Křížek

Mrzák inishmaanský

Zpět