Změny se nebojíme

1.8.2023

Inscenace brněnského souboru vychází z novely Josefa Pánka Láska v době globálních klimatických změn. Rozhovor s hlavními a současně jedinými protagonisty –⁠ Annou Stenzlovou a Filipem Janouchem probíhal ve velice milé atmosféře, ze které se mi nechtělo utíkat, ale zdejší čas je zkrátka neúprosný.

Kdo s knižním titulem přišel a jaké byly první dojmy?

FJ: Já a kolega ze souboru, se kterým jsem byl dva a půl měsíce na stáži v Indii. Když jsme se vrátili, tak kniha vyhrála cenu Magnesia Litera a my si ji hned koupili. Asi rok na to bylo soustředění, kam každý navozil knihy, které bychom mohli dělat, a tuhle jsme vyloučili. Kolegové měli strach, že bych je napomínal v tom, jaká Indie ve skutečnosti je. A pak přišel covid a režisérka Kamila Konývková Kostřicová to vytáhla, že by to mohlo být něco komorního. Oslovila nás dva a tak to vlastně vzniklo.

AS: Já jsem si to přečetla až na základě výběru. Filip má zkušenosti s Indií a já zase s Islandem, který se ale velmi záhy škrtl, protože bychom museli přeletět na jiný kontinent. Ale některé prvky jsme zachovali –⁠jako třeba čokoládičky na hotelu.

Jak vznikala vaše adaptace? Umně pracujete s lighting designem a kombinujete činoherní, pohybové i výtvarné postupy.

AS: Nejdříve jsme strávili hodně času nad knihou. Jaké postavy jsou nutné, co dokážeme pojmout za role a potom jsme přicházeli k těm prostředkům. V jednu chvíli se koupila plachta a to bylo výchozí a zcela zásadní.

FJ: My jsme se zamysleli nad tím, jaká jsou pro nás důležitá témata, co chceme ukázat – ať už je to ten smog nebo to sárí, a odtud jsme přemýšleli, čím to znázornit. S plachtou jsme začali improvizovaně vytvářet situace, hráli si s ní, zkoušeli na ní světla…

AS: Je to tím, jak Reverzky pracujou – nonverbálně, skrze pohybové tréninky.

Inscenace působí autenticky, protože vědomě pracujete s tanečně-hereckou souhrou a jevištní chemií. Jak jste si k sobě, potažmo k postavám našli cestu?

FJ: My jsme se moc neznali. To je asi ta podstata, že moc nezkoušíme divadlo, máme spíš pohybové tréninky, kde se na sebe snažíme naladit. Navíc jsme měli premiéru v Litvě, kam jsme odjeli na týden spolu. A to byl intenzivní čas a myslím, že tam jsme to završili, ten vztah. A od té doby už to nějak funguje.

AS: Zároveň to pro mě bylo o nějakým překročení dosavadních hranic. A možná, že bylo důležitý nějaký to slovo nadsázky. Hraní si s rolí, hraješ s plachtou, my si hrajeme mezi sebou a v okamžiku, kdy to hraješ v Litvě, tak si hraješ i s divákem, protože ti nerozumí.

Co bylo v procesu nejtěžší?

 AS: Vydržet na jevišti. Ve dvou, sedmdesát minut. Hlasově, pohybově i tím bytím tam.

FJ: Je to fyzicky náročný, ale největší výzva asi vznikla na začátku. Text je psaný jiným způsobem než klasická novela. A to, jak Pánek popisuje prostředí, tak ty slova nějak dostat do obrazu a jak to jako propojit – ten krásný jazyk, který k nám promlouval.

Ve kterém momentu své výpovědi se vás inscenace dotýká nejvíce?

FJ: V monologu o rasismu, odkud to přechází v potřebu najít tu Indku, překonat ten stereotyp a latentní rasismus ve společnosti.

AS: Pro mě se to asi hodně zračí ve fyzické vzdálenosti, což odpovídá na to, že jsou vedle sebe dva lidi – na jevišti, vypadají stejně, a ve skutečnosti je to ta Indka a ten kluk; a ta propast, ta blízkost a co to všechno může vyvolávat. Poslední dobou, když hrajeme, tak na to dost myslím. Na ty reálné, tematické a významové vzdálenosti.

Jedním z poselství je obava ze změny. Bojíte se změny?

FJ: Já se hrozně těším na to, až udělám změnu ve svém životě. Tu, kterou mám teď před sebou. Vždycky jsem se bál a teď v posledních měsících jsem našel kuráž.

Myslíš, že ti k tomu pomohl právě i ten inscenační proces?

FJ: Možná trochu ano. Ale to asi až zpětně, jak jsi se mě teď zeptal, protože nikdy předtím jsem si tu otázku nepokládal. Asi jo, asi mě to mohlo ovlivnit.

AS: Já změnu beru čím dál pozitivněji. Ale samozřejmě záleží, jak se s tím popasuješ.

Ptal se Lukáš Křížek

Zdrhnout z Indie

Zpět